neděle 29. listopadu 2015

Na chvíli v horách









tři dny na severu (Trutnov, Jánské lázně, Vrchlabí)
my dva spolu
první sníh a skoro žádní lidé
stromy, hory, roubenky a sošky Krakonoše
svatební dar od kolegyň z práce

pátek 13. listopadu 2015

Na sv. Martina


Jeden rok jsme měli k zelí tofu. Prý dobrý, ale nebylo to ono. Druhý rok jsem nestíhala, a tak jsem nevařila nic. Tentokrát jsem se ale vytáhla, byla husokachna (Správně má být husa, ale v obchodě měli jen celou a dosti velkou, což pro dva lidi nemá moc velký smysl. Bloudit mezi regály jinde se mi nechtělo, a tak jsem vzala kachní stehna). Hezký večer to byl, i když ten můj Martin byl dosti unaven... a co teprve kdyby se táhnul s tím sněhem.



středa 11. listopadu 2015

Podzimní rebélie

Vánoční kolekce, čokoládové figurky čertů a třpytivé baňky obcházím v obchodech obloukem už nějakou dobu. Teď se ale halí do vánoční atmosféry i výlohy. Na náměstí je od dnešního dne otevřeno kluziště a dřevěné stánky s punčem rostou jeden za druhým. Ale já mám ještě podzim!

Váhala jsem, jestli má vůbec ještě cenu měnit věneček z proutí a keramických kytek pověšený na vchodových dveřích za nějaký podzimní model. Martinka se na podzim ladila před nedávnem. Tak to asi ještě není úplně marné. Po včerejší návštěvě nákupního centra, kde už mají nazdobený i velký, umělý vánoční strom, jsem se přesvědčila o tom, že je to dokonce nutné.

Rozhodla jsem se býti rebelem. Odmítám nořit se do vánoční nálady už teď. Odmítám zkracovat si dobu podzimní a opomíjet ty hezké věci, které nás teď (ještě před Vánoci) čekají. A tak jsem včera vytáhla lepicí pistoly a dala se do práce...

čtvrtek 5. listopadu 2015

Myšky v kuchyni

Možná je to tím, že s mužem plánujeme pořídit si brzy miminko. Možná, že mě přitahovala divoká příroda, vůně levandule, kouzlo staré usedlosti se zahradou vhodnou k pěstování ovoce a zeleniny. Taky jsem zjistila, že se mi líbí filmy a knížky, kde se vaří, peče, zavařuje. Tak či onak, Myšky v kuchyni mě chytly.

Tak trochu jsem Anně záviděla - tu přírodu všude kolem, tu přirozenost a volnost, blízkost "obyčejných" lidí z vesnice, kteří si žijí svoje životy, ale po očku sledují ten její a jsou schopni podat pomocnou ruku, když je potřeba. Zároveň jsem jí obdivovala - za to, že se nebojí jít za svými sny, za to, že bojuje, když se nedaří podle jejich představ, když jí život háže klacky pod nohy. Soucítila jsem s ní, když jí bylo do breku, když se cítila na dně, když nevědla kudy dál. Radovala jsem se, když se jí podařilo posunout se, vyrůst, volně se nadechnout.

Hltala jsem stránku za stránkou a obávala se, že brzy nastane ta chvíle, kdy příběh skončí. Po takových knížkách je těžké začínat číst jinou. Člověk se bojí, že už nebude tak dobrá. Konec příběhu mě sice trochu zklamal, až příliš připomínal happy end amerického filmu, ale jsem ochotna to prominout.