sobota 13. prosince 2008

Smutné telátko

Tvoje malé telátko
kouká z okna ven.
Dobře ví, že zakrátko
skončí tenhle den.
Všude kolem bude tmavo
a telátko bude samo.
Stýská se mu,
smutně kouká.
Slzička mu
po tváři stéká.

neděle 2. listopadu 2008

Ano, mami, jsem praštěná, ale mám být po kom

Stává se ze mě můj táta. Tedy, abych to uvedla na pravou míru, stává se ze mě kutil, jakým je můj táta. Oba se vyžíváme v řezání, spojování, natírání … Oba máme potřebu uspokojit své tvůrčí chutě a svrbění prstů … Oba utíkáme z reality, abychom ji nakonec mohli obohatit o svůj výrobek … A zároveň si u toho oba báječně odpočineme.

Ačkoli jeden rozdíl tu mezi námi je. Zatímco ON pracuje na velkém ponku v prostorné garáži, mně stačí obyčejný psací stůl v malém pokoji. Zatímco ON oprašuje svoje vrtačky, frézy a pily, já mám ve skříňce uložené nůžky, lepidlo a barvy na nejrůznější povrchy. ON sní o tom, že pod vánočním stromkem najde ohýbačku plechu, o které nedávno prohlásil, že nechápe, jak bez ní mohl tak dlouho žít. Já bych zase ráda dostala tavnou pistoli. Taky nechápu, jak jsem bez ní mohla tak dlouho žít.

Můj táta tvoří velké věci. Většinou užitkové. Dokonce i bazén na zahradě je jeho práce. To já jsem skromnější. Vyrábím jen drobnosti. Většinou na okrasu. Když je dodělám, tak se na ně koukám a patřičně si ten pocit hrdosti užívám … takže jsou vlastně taky užitkové. Aspoň pro mě.

Můj vztah ke kutilství se začal projevovat už v dětství, kdy jsem například lepila domečky z papíru a vyráběla ozdoby do oken (do těch opravdových, ne papírových). Ještě dneska má babička moje velikonoční kuřátko z vlny. Pravda, je už trochu opelichané. Asi jí na Velikonoce překvapím kuřetem novým.

Tehdy se mi docela dařilo, v mém rozletu mi však zabránila moje máma, která mi ustavičně zastřihávala křidýlka hláškami: „Ty jsi ale praštěná.“ Po odmlce jsem se ale nakonec ke svojí úchylce přecijen vrátila. Hrdě se teď hlásím ke své anomálii a tvořím jak o život. Jen za poslední týden mi na konto přibylo strašidýlko vydlabané z dýně (to už se tak proslavilo, že ho dokonce chtěli na halloweenské párty v Esku), podzimní věneček z listí, zdobený plátkem sušeného citrónu, umělými šípky a malými bílými kytkami (krášlí nám teď vchodové dveře do bytu) a pak ještě jedna věc, o které toho moc říct nemůžu, je to totiž dárek pro mého Drahého a nechci, aby si přečetl, co to je, dřív, než ten výtvor rozbalí. Prozradím jen to, že je ještě horký (teda spíš vlhký), dodělala jsem ho před chvílí. Doufám, že se mu bude líbit a třeba mi za to na oplátku doveze sníh.

Teď tu sedím a přemýšlím, co budu dělat dál. Možná se vydám ve šlépějích supermarketů a začnu se už připravovat na Vánoce. Není čas zahálet.

Jsme prostě kutil.

úterý 21. října 2008

Svět byl stvořen na podzim

Vůně pečených brambor, draci vysoko v oblacích, barevné koruny stromů. Ráda poslouchám, když prší kaštany (vážně prší), a koukám se, když sněží listí (ale ono vážně sněží). Podzim je prostě nádherný. Ale ...

... místo toho, abych seděla na lavičce v parku a kochala se barvami nebo s drakem poletovala po strništi, ležím v posteli a krásnosmutním.


Tvrdá slupka a ostrý osten
jak popelčin oříšek
jen povrchní by hledal prsten.
Krásnější než oblý plíšek
dva hnědé, lesklé kamínky
prší dolů k zemi.
V mých očích planou plamínky
tak hezky teď je mi.
Jako pan bůh, stvořitel
vody, souš a stromoví
všech zvířátek přítel
nový svět kaštanový.

Zmizel Pú, zmizelo Tao a tahle kaše chutná hořce

Je o mně všeobecně známo, že jsem milovnice medvídka Pú. Už jen pohled na roztomilého, chlupatého medvěda mě uklidňuje. Vysvětlení jsou dvě. Jedno má Benjamin Hoff, který Púa nazývá mistrem taoismu. Podle jeho teorie na mě tlustý medvěd působí konejšivě díky svým vlastnostem a hlavně filozofickému pohledu na svět. Kreslená postavička pro malé děti a filozofie? Absurdní? Ale kdeže. Nebudu to více rozpitvávat, snad někdy příště, a nedočkavci, ať si přečtou Pú a Tao.

S druhým objasněním přišel nedávno můj přítel, když v souvislosti s jiným tématem prohlásil: „Už prostě nejsi holka, ale připravuješ se na to být matkou.“ Má pravdu. A platí to i v případě mých sympatiích k huňatému medožroutovi. Je kulaťoučký s buclatými tvářičkami, je nemotorný a navíc tak hloupoučký (nezaměňovat se slovem hloupý). Je to prostě roztomilý, použiju teď slovo z mého slovníku, snad je jeho význam jasný, ňuchňáček. Můj mateřský pud je zkrátka v plné polní.

Do Medvídka Pú jsem se natolik zamilovala, že jsem se rozhodla založit muzeum. Začala jsem tak sbírat knížky o tomhle chlupáčovi a předměty, na kterých je vyobrazen. Sem tam si stáhnu i nějaký ten film. A tak ke mně doputoval také snímek Moji kamarádi Tygr a Pú: Kamarádské příběhy.

Přiznám se, neviděla jsem ho celý. Nešlo to. Přežila jsem asi jen prvních deset patnáct minut a celou tu dobu jsem se s nevěřícně vykulenýma očima ptala: „Co se to, a hrome (řekl by Pú), stalo?“ Kam se poděl ten hloupoučký medvídek, který našel svoje Tao? Najednou přede mnou byla úplně jiná postavička, která sice vzhledem připomínala starého, dobrého medvídka Pú, ač navlečeného do podivného oblečku (vybavil se mi Superman), chlupáč tu už však nehraje hlavní roli, je teď spíš jen podřadnou loutku v trapné partě, která řeší "zapeklité" případy. Veškeré kouzlo celého příběhu je náhle tatam. Zmizelo Tao, zmizel roztomilý medvěd, zmizela půvabná pohádka pro malé i velké. Zůstala jen nepovedená, laciná show pro mrňata.

Kdy už ti filmaři pochopí, že nadstavovaná kaše mívá hořkou chuť?