sobota 28. dubna 2018

Dobíjení baterek

Poslední dny přemýšlím nad tím, čím to je, že mám teď míň energie, než tomu bylo před nedávnem. Jak to, že se mi ráno hůř vstává. Jak to, že se tolik neusmívám, ba dokonce mi přijde, že udržet si úsměv na rtech je náročné.

Najednou mi to došlo. Měsíc a půl jsem se každý večer oddala józe. Poslední dva týdny cvičení flákám. A tak jsem ráno vytáhla karimatku, pustila si relaxační hudbu a začala se protahovat. Šlo to ztěžka, ale postupně jsem cítila, jak se tělo stává poddajnějším. Po cvičení jsem se cítila tak nabitá. Je až k neuvěření, jaké i krátké protažení udělá divy.

Osvědčila se mi třicetidenní výzva cvičení s Adriene. Za chvíli nám začíná nový měsíc, vhodná příležitost pustit se do ní znovu. Kdo se přidá?



pátek 6. dubna 2018

Síla jara

Miluji jaro. Má neuvěřitelnou energii, která dokáže rozproudit krev v těle, dodat sílu a chuť na nové věci. Letos to cítím obzvláště intenzivně.

Zdroj: dbasolved.com

Stejně jako se teď den ze dne mění příroda kolem, mám touhu měnit svůj život. Jsem snílek. Ráda plánuji, představuji si, jak bych chtěla žít, co dělat. Proměnit ale tyto sny a přání v realitu, to je mnohdy složitější. Tentokráte mám pocit, že se skutečně něco děje. Mám několik předsevzetí, které se intenzivně snažím plnit:
  • být víc venku
  • víc poslouchat hudbu
  • pravidelně se hýbat
  • jíst zdravěji
  • dělat věci hned/neodkládat
  • dělat to, co mi dělá radost


Jak zpětně koukám na příspěvky tady na blogu, psala jsem vloni v dubnu podobně laděný článek. Jsem o to víc zvědavá, jestli se mi tentokráte podaří posunout se dál :-)


sobota 20. ledna 2018

Být odpočatá a nad věcí

"Mám chvilky, kdy si připadám jako superžena. Trvají teda jen pár vteřin, ale stojí za to..." okomentovala včera svoji fotku plotny plné dobrot na instagramu jedna z mých oblíbených blogerek. Mluví mi z duše. Taky to tak mívám. A když se nad tím zamýšlím, taky to často přichází při pohledu na výsledky části dne strávené v kuchyni..

Zdroj: www.curlyandcandid.co.uk


Mám-li být ale upřímná, pocit superženy se u mě už dlouho nedostavil. Ale moc dobře si pamatuji, jak příjemný je. A taky jak pomíjívý. Sotva si člověk vychutná triumf na poli kuchařského umění, hned si uvědomí, že bitva s koštětem v ruce ho ještě čeká. Když i tady zvítězí, vyzve ho na souboj žehlicí prkno, zaplevelená zahrádka nebo domácí úkoly ratolestí. A tak pořád dokola. Není divu, že se pak i superžena najednou cítí unavená.

V posledních dnech mě zaráželo, jak jsem ospalá, jak mi všechno trvá a do ničeho se mi nechce. Brzy jsem tomu ale přišla na kloub. Dostala jsem menstruaci. Po porodu mnohem intenzivněji vnímám tu jízdu po hormonální dráze, která se měsíc co měsíc opakuje. Pokud se tomu člověk poddá a přizpůsobí, je to celkem příjemné. Jak se ponořit do svého menstruačního cyklu učí například Cyklická žena.

Právě na stránkách tohoto projektu jsem narazila na moc hezký článek o potřebě odpočinku (tady). Uvědomuji si, že s příchodem mateřství mi odpočinek dělá těžkosti. I když si sednu, hlava jede pořád dál. Pořád přemýšlím nad tím, co bych měla ještě udělat. A nejsou to jen úkoly spojené s běžnou péčí o domácnost, ale i věci typu ušít podsedáky nebo napsat článek na blog. Nebo si s vidinou odpočinku sednu k počítači a na facebooku se zabřednu do slovních přestřelek ve skupince o kojení nebo ekologické domácnosti. Ta ztráta času mě potom vždy mrzí. Tento týden jsem si uvařila kávu, zapálila svíčky, sedla si na sedačku... a pět minut na to jsem už šúrovala koupelnu, prostě mi to nedalo. Opravdový odpočinek je prostě věc, kterou se musím naučit. Třeba se pak znovu dostaví pocit superženy. Začínám totiž nabývat přesvědčení, že superžena je odpočatá žena a žena nad věcí.

sobota 30. prosince 2017

Vánoční mozaika

Letos jsem vánoční přípravy nějak podcenila. Nerada dělám věci na poslední chvíli, ale tentokráte jsem se tomu nevyhnula. Nakonec jsem ani nestihla vše, co jsem původně měla v plánu. Například jsem nevytřela skříňky v kuchyni nebo neupekla perníčky. Popravdě řečeno, nikomu to nevadilo, vlastně ani mně ne. Přesto bych příště byla vděčná za klidnější advent.

Na druhou stranu se ale musím pochválit za to, jak se mi některé věci povedly. Třeba jsem udělala 31 kartiček s přáním krásných svátků a nového roku, které jsem hodila do schránky všem sousedům, každá rodina v našem paneláku dostala jednu kartičku. Jen je mohli mít dřív než 23. prosince. A to je přesně to, o čem píšu výš. Příště musím začít s přípravou dřív. A že příště určitě bude. Byla jsem až překvapená, jak potěšení lidé z přáníčka byli. Přivedlo mě to k myšlence více se sousedům otevřít, víc si s nimi povídat, přát si hezké věci, dělat si navzájem radost. Mám už několik nápadů, jak na to. Možná se s nimi někdy příště podělím, teď ale zpět k letošním Vánocům.

Štědrý den a nadcházející svátky jsme trávili v kruhu rodinném. Byl to hezký čas, i když zpětně mám pocit, že jsem si ho neužila naplno. Vzhledem k počtu návštěv, které jsme museli absolvovat, a kilometrů, které jsme kvůli tomu museli ujet, byl poněkud hektický. Přemýšlím, jak to do budoucna udělat jinak. Asi stárnu, chci mít všechno nějaké klidnější. Že bych si to užila alespoň teď? Sednu si, uvařím nějaký dobrý čaj a budu jen tak koukat na rozzářený stromeček, tenhle pohled totiž miluju.













pátek 3. listopadu 2017

Čas zpomalení, rozjímání, vzpomínání

Dušičky. Svátek, který je v obležení všech těch kostlivců, vyvalených bulv, velkých pavouků a rozzářených dýní dosti nenápadný. Svátek považovaný za smutný. Já ho však vždycky měla ráda.

Už odmala ho vnímám jako čas naplněný setkáváním. Víkend před Dušičkami se naše rodina schází, a to i s těmi vzdálenějšími členy. Jednou za rok mám tak možnost potkat vzdálené tety, strýce nebo vlastnice a vlastníky. Zapálíme na hrobě svíčku, společně si sedneme, popovídáme si a dáme si i něco dobrého.

Moc ráda procházím svíčkami ozářeným hřbitovem, prohlížím výzdobu hrobů a ze všeho nejraději v uličkách mezi pomníky potkávám lidi, které jsem už dlouho neviděla. Dokonce mě těší, když se procházím třeba s babičkou a potkáme někoho, koho sice já vůbec neznám, ale ona ano a s radostí se s ním zapovídá. Nasávám potom to zvláštní teplo planoucí v lidské blízkosti. Mám pocit, že dnešní doba setkávání příliš nepřeje. Lidé ráno odejdou do práce, večer se vrátí, zabouchnou za sebou dveře a ven už nevyjdou. Každý má dost svých starostí, nikdo nemá na nic čas. A na setkávání už vůbec ne. Jak vidno, Dušičky jsou jedna z příležitostí, jak se přeci jen potkat.

Čím jsem starší, tím je pro mě toto období také časem zpomalení, rozjímání, vzpomínání. Čas, kdy mám chuť naladit se na své předky, na dobu minulou. Čas jakéhosi krásnosmutnění.


Foto: proglas.cz

Letos ve mě navíc začalo rezonovat téma smrti. Jako bych si najednou uvědomila, že se jedná o naprosto přirozenou součást života. Smrt není nic, čeho bychom se měli bát, utíkat před ní, popírat ji. Smrt prostě je a jednou se s ní všichni setkáme. Smrt je konec a taky začátek.

Začala jsem se o ni a o její pojetí zajímat víc, našla jsem si knížky, především ty určené dětem, které mi pomohly vyřešit, jak o smrti mluvit s těmi nejmenšími, ale hlavně vyjasnit si, jak ji sama vnímám. Také jsme se porozhlédla po různých webech a aplikacích týkajících se tohoto tématu. Kdo nezná projekt Cesta domů, doporučuji se podívat na jejich stránky. Právě oni mimo jiné vydávají moc povedené publikace.

Něco málo jsem také hledala o historii dušiček. Zjistila jsem, že ve své podstatě vychází z keltského svátku Samhain, během kterého živí ukazují cestu mrtvým v době, kdy se hranice mezi jejich světy stírají. Tradicím tohoto dne se nejvíce blíží Halloween. Oslava, kterou jsem v našich končinách vnímala jako cizorodou. Jak jsem ale zjistila, není tomu úplně tak. I nás se naši předkové převlékali do starých hader, malovali si masky a zapalovali vydlabané lucerny jako ochranu před zlými duchy.

Přemýšlím, jak pojmout Dušičky do budoucna. Rozhodně chci, aby i naše děti vnímaly tento svátek jako něco důležitého, stejně jako já. Asi se ale nebudu bránit ani troše zábavy. Klidně si s nimi vydlabu dýni nebo upeču sušenky ve tvaru pavouka. A u toho si budeme povídat. O předcích, o smrti, o smutku, ale i radosti, o setkávání a blízkosti, o konci, ale i začátku.