pátek 21. dubna 2017

Velikonoce poskrovnu

Víkend před Velikonocemi dostal maličký horečku, spustila se mi rýma a nakonec se objevily dva nové zuby. O zábavu bylo postaráno. Byla jsem ráda, že jsem zvládla alespoň trochu uklidit - vysát, utřít prach, omýt zaschlé kapky v koupelně - žádné velké smýčení. Každý rok si říkám, jak jsou ty velikonoční svátky krásné, kolik tradic je s nimi spjato.

U nás v rodině se ale nikdy moc nedodržovaly a mně to přijde škoda. Letos jsem to moc nenapravila. Začala jsem a zároveň skončila u barvení vajíček. Navíc tak nějak narychlo, bez přípravy, měla jsem jen cibuli a ještě ke všemu skoro bez slupky. Snad příští rok, až bude Aďa větší, si to všechno vychutnáme. Nashromáždím víc slupek, seženu červené zelí (ta modrá vajíčka všude možně na blozích jsou skvostná), budu trpělivější a vajíčka nechám déle louhovat, upeču mazanec a beránka, na zelený čtvrtek bude špenát (a kdyby se mi podařilo zajít na kopřivy, bylo by to ještě lepší), zkusím velikonoční nádivku, koupím kočičky do vázy... a hlavně půjdeme do kostela. No jsem zvědavá, jestli to vyjde :-)

A teď pár fotek z toho letošního skromného slavení:







úterý 21. března 2017

Na houpačce

Poslední dva měsíce jsou u nás jako na houpačce. Společně s malým bojujeme s jeho zdravotními problémy. Už to vypadalo dobře a pak přišlo zhoršení. Moje nálada je taky dosti proměnlivá. Optimistické vyhlídky střídá nejistota, strach. Chuť zalézt do peřin a celý den nevylézt si podává ruce s lítostí, že se nikam pořádně nedostanu, že jsem sama a že potřebuji změnu - vypadnout, vypovídat se, vybrečet se, dát si kafe, zajít ke kadeřnici. Je to velká škola života.

Vyhledávám teď hezké a něžné věci. Potřebuju to. Dnes jsem si i říkala, že bych si zatančila, jako lesní žínka, vlnit se sem a tam. Nebo bych si zacvičila jógu, ladně se přenášet  jedné pozice do druhé. Ale vzhledem k tomu, jak dlouho jsem necvičila, asi bych při obojím připomínala slona v porcelánu.


Moc jsem chtěla tulipány, ale u nás je v květinářství nemají a do města se teď nedostanu. Nakonec jsem si je přece jen přivolala. Sestřenka se stavila na návštěvu a dovezla mi je jako dáreček.

pondělí 27. února 2017

Dokonalá matka

Ve stínu posledních dní, kdy se u našeho malého objevily zdravotní problémy, které budeme řešit ještě dlouho, jsem přemýšlela, trochu pochybovala a taky se ptala, jestli jsem dobrá máma. 

Tabulek jsem si dřív moc nevšímala. Občas jsem se jen tak pro zajímavost podívala, co by mělo dítko ve kterém věku umět. Náš prcek něco dělal dřív, něco zatím nedokázal. Nijak jsem to ale neřešila. Každé dítko je přeci jiné a rvát ho do nějakých smyšlených tabulek je nesmysl. 

Jenže čím víc jsme teď potkávali lékaře, tím víc se vyptávali. A umí tohle? A tohle? Hmm, to by ale už měl. Dostáli zkrátka svému názvu, lekali. Lekali tak, až mě skutečně vylekali. Pochyby na sebe nenechaly dlouho čekat. Neměla jsem ho víc stimulovat? Asi jsem ho měla víc dávat na bříško. A taky pod hrazdičku. Měli jsme si víc hrát s hračkami. Proč jen jsem nekoupila to černobílé chrastítko, když jsem na něj koukala. Malé děti přeci kolem sebe potřebují kontrastní věci a my jich asi nemáme dost.

Jedna má moudrá kamarádka mi napsala, že je přeci úplně fuk, co a kdy se dítko přesně naučí dělat, pokud s tím já budu smířená. Jde o to přijmout věci takové, jaké jsou. I nemocné dítě totiž může být šťastné a naopak to zdravé může trpět jen proto, že nezapadá do tabulek.

Postupně se mi to v hlavě poskládalo. Ať už jsem udělala nebo neudělala cokoli, jsem dobrá máma. Vždy jsem se snažila dělat věci tak dobře, jak jen jsem v danou chvíli uměla. A to, že mám občas pochyby, je toho jen důkazem. Ony ty špatné mámy se tímhle totiž vůbec netrápí.

Taky mi došlo, že máme to nejdokonalejší dítě. Vybralo si nás, protože k nám prostě patří. Na dnešek se mi zdál sen. Byla jsem s maličkým v nemocnici, personál ho odnesl a vrátil se s jiným dítětem, o kterém tvrdili, že tohle je skutečně biologicky moje. Pro mě to ale bylo cizí dítko a já stůj co stůj chtěla to původní. To byla úleva, když jsem se probudila a vedle mě ležel ten náš prcek.


středa 25. ledna 2017

Když se koukám kolem sebe

Dnes jsem si říkala, že mě ta zima už nějak nebaví. A to je teprve leden. Napadlo mě, že si koupím nějakou kytku pro rozveselení. Cestou jsem šla kolem naší kapličky, stojí před ní kříž, tak jsem si ho pořádně prohlédla. Nikdy jsem si nevšimla, jak je hezký. Potěšilo mě to.

Chvíli na to jsem na chodníku potkala paní v červeném kabátku s kapucí a červeným kočárkem. Jako červená karkulka. Úplně tu ulici prozářila. Pobavilo mě to.

O kousek dál se venčila fenka a banda roztomilých štěňátek. Rozněžnilo mě to.

No nakonec to byl fajn den. Stačilo jen otevřít oči a koukat kolem sebe. Jen v tom květinářství zklamali. Výběr řezaných kytek byl mizerný. A já si myslela na eukalyptus, vax, eustomu či něco podobného. Jedna z mála věcí, které mi po odstěhování se z města chybí - kvalitní květinářství.


pátek 20. ledna 2017

5 měsíců

Včera to bylo přesně 5 měsíců, co se nám změnil život, přibyla v něm kopa lásky, taky strachu, bezzubé úsměvy i hlasitý pláč. Narodil se nám Adam. Teď zrovna prožíváme náročnější období. Jak se zdá, klubou se nám zuby. Ale foto bez zkřiveného obličeje jsme nakonec zvládli.