úterý 8. září 2009

A je to...

Uzavřela jsem další kapitolu svého života. Po úmorné práci na bakalářce a několikatýdenním vysedávání nad skriptkami a zápisky jsem dosáhla na vysněný titul Bc. Je to krásný, skoro až nepopsatelný pocit, který stál za veškerou vyloženou námahu.

A teď bych si představovala takovou tu skřípavou melodii, která naznačuje, že poeticky podaný začátek filmu je na hony vzdálený realitě.

Celý rok člověk myslí na to, že už je to tady, ale stejně ho to nedokáže dostatečně nakopnout k tomu, aby něco dělal. V okamžiku, kdy už cítí navlhlé ponožky, to jak mu začíná téct do bot, rozhoupe se konečně k činu. Stráví měsíc dva ustavičného klapání do klávesnice, tři týdny poctivého učení a jeden den šíleného stresu. Vypije litry kafe a tucty plechovek Red Bullu.

A na konci? Přijde pět minut slávy a euforie, to když zrovna čtou jeho jméno a dodávají, že bakalářku obhájil a státní závěrečnou zkoušku úspěšně složil a už ji nemusí opakovat. Pak se chvíli zubí do telefonu, když obvolává své blízké a dělí se s nimi o tu skvělou novinu. A potom … potom mu dojde, že je ze všeho šíleně utahaný a nejradši by šel spát.

Když se druhý den probudí, je ráno… stejné jako jakékoli jiné. Všechno to je takové nějaké stejné. Jen ta skripta už můžu hodit do tříděného odpadu. A až si budu dopisovat s magistrátem kvůli žádosti o větší kontejner na papír, můžu se podepsat Bc. Radka Spurná.

P.S. Doufám, že aspoň změna příjmení bude silnější zážitek.