pátek 3. listopadu 2017

Čas zpomalení, rozjímání, vzpomínání

Dušičky. Svátek, který je v obležení všech těch kostlivců, vyvalených bulv, velkých pavouků a rozzářených dýní dosti nenápadný. Svátek považovaný za smutný. Já ho však vždycky měla ráda.

Už odmala ho vnímám jako čas naplněný setkáváním. Víkend před Dušičkami se naše rodina schází, a to i s těmi vzdálenějšími členy. Jednou za rok mám tak možnost potkat vzdálené tety, strýce nebo vlastnice a vlastníky. Zapálíme na hrobě svíčku, společně si sedneme, popovídáme si a dáme si i něco dobrého.

Moc ráda procházím svíčkami ozářeným hřbitovem, prohlížím výzdobu hrobů a ze všeho nejraději v uličkách mezi pomníky potkávám lidi, které jsem už dlouho neviděla. Dokonce mě těší, když se procházím třeba s babičkou a potkáme někoho, koho sice já vůbec neznám, ale ona ano a s radostí se s ním zapovídá. Nasávám potom to zvláštní teplo planoucí v lidské blízkosti. Mám pocit, že dnešní doba setkávání příliš nepřeje. Lidé ráno odejdou do práce, večer se vrátí, zabouchnou za sebou dveře a ven už nevyjdou. Každý má dost svých starostí, nikdo nemá na nic čas. A na setkávání už vůbec ne. Jak vidno, Dušičky jsou jedna z příležitostí, jak se přeci jen potkat.

Čím jsem starší, tím je pro mě toto období také časem zpomalení, rozjímání, vzpomínání. Čas, kdy mám chuť naladit se na své předky, na dobu minulou. Čas jakéhosi krásnosmutnění.


Foto: proglas.cz

Letos ve mě navíc začalo rezonovat téma smrti. Jako bych si najednou uvědomila, že se jedná o naprosto přirozenou součást života. Smrt není nic, čeho bychom se měli bát, utíkat před ní, popírat ji. Smrt prostě je a jednou se s ní všichni setkáme. Smrt je konec a taky začátek.

Začala jsem se o ni a o její pojetí zajímat víc, našla jsem si knížky, především ty určené dětem, které mi pomohly vyřešit, jak o smrti mluvit s těmi nejmenšími, ale hlavně vyjasnit si, jak ji sama vnímám. Také jsme se porozhlédla po různých webech a aplikacích týkajících se tohoto tématu. Kdo nezná projekt Cesta domů, doporučuji se podívat na jejich stránky. Právě oni mimo jiné vydávají moc povedené publikace.

Něco málo jsem také hledala o historii dušiček. Zjistila jsem, že ve své podstatě vychází z keltského svátku Samhain, během kterého živí ukazují cestu mrtvým v době, kdy se hranice mezi jejich světy stírají. Tradicím tohoto dne se nejvíce blíží Halloween. Oslava, kterou jsem v našich končinách vnímala jako cizorodou. Jak jsem ale zjistila, není tomu úplně tak. I nás se naši předkové převlékali do starých hader, malovali si masky a zapalovali vydlabané lucerny jako ochranu před zlými duchy.

Přemýšlím, jak pojmout Dušičky do budoucna. Rozhodně chci, aby i naše děti vnímaly tento svátek jako něco důležitého, stejně jako já. Asi se ale nebudu bránit ani troše zábavy. Klidně si s nimi vydlabu dýni nebo upeču sušenky ve tvaru pavouka. A u toho si budeme povídat. O předcích, o smrti, o smutku, ale i radosti, o setkávání a blízkosti, o konci, ale i začátku.

pondělí 30. října 2017

Neobyčejné zpestření obyčejného sídliště

Na blogu Kláry Pondělíčkové jsem narazila na fotografie Land art dětí z výtvarného kroužku. Natolik mě nadchly, že jsem si na Pinterestu zkusila najít další podobná umělecká díla. Vyskočily na mě fascinující věci. Potkat něco takového někde v přírodě, jsem nadšená.

Tato inspirace se hned promítla do vymýšlení zábavy pro neteř, kterou jsem teď o podzimních prázdninách hlídala. Nešly jsme nikam daleko, uprostřed našeho sídliště jsme vykouzlily jednoduchou spirálu z listí. Rychlé, snadné, zábavné a efektní. Užily jsme si to a, alespoň dle reakcí, zaujalo to i kolemjdoucí.


pátek 29. září 2017

Na vlně minimalismu

V poslední době ve mně hodně rezonuje téma minimalismu. Zjišťuji, kolik zbytečných věcí kolem sebe mám. Děsí mě narvané regály v obchodech a představa, že si to všechno jednou někdo koupí a uvolněné místo se hned zase zaplní, ten nikdy nekončící mega kolotoč. Ještě víc hrůzu nahánějící je myšlenka na zdroje použité při výrobě těchto věcí a množství odpadu, které s tím souvisí.

Vadí mi ten neustálý nepořádek doma. Spousty věcí jsme se zbavili při stěhování, ale pořád jich ještě hodně zůstává. Máme panelákový byt, ani malý, ale ani velký. Abychom využili místo efektivně, chceme si pořídit vestavěné skříně. Jenže na ty zatím nejsou peníze. A tak některé věci pořád ještě nemají svoje stálé místo. Rozčiluje mě to. Pokukuji i po různých organizérech, ukládacích boxech či koších. Jenže najednou mi dochází, že problém není v uložení věcí, ale v jejich množství. Máme jich pořád moc a řadu z nich úplně zbytečně.

Včera jsem ze šuplíku vytáhla hrnec, který jsme "zdědili" po spolubydlící na privátě, kdysi s teflonovým povrchem, dnes flekatý, bez teflonu, za to s nánosem čehosi neidentifikovatelného. Co tu bydlíme, nic jsme v něm nevařili. Nechápu, proč ho skladujeme. A těch pytlíkových čajů ve skříňce. Radši si uvařím sypaný. A nebo bylinkový. Ty ovocné pofidérních značek moc nemusím a muž už vůbec ne, takže je víc než jasné, že je nemůžeme spotřebovat ani za deset let. Taky mám v knihovně několik knih, které mě příliš nenadchly, znovu je už pravděpodobně neotevřu. Je na čase najít jiného vášnivého čtenáře. A takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho.

V podstatě náhodou jsem narazila na inspirativní blog Žijeme minimalismem. Především mě baví jeho podtitul "Více prostoru pro to důležité". A přesně o tom to je, dámy a pánové.


Foto: www.stylainterier.cz

čtvrtek 14. září 2017

Doma nám to šumí a voní

Čas od času se naše kuchyně promění v malou alchymistickou laboratoř. Nejen že v ní vařím a peču různé dobroty, teď v ní už připravuji i kosmetiku a čisticí prostředky. Důvodů je hned několik.

Vadí mi složení většiny přípravků, které je možné v běžné drogerii koupit. A to jak z pohledu vlivu na zdraví, tak na životní prostředí. Snažím se snížit množství odpadu, který naše domácnost vyprodukuje. Kromě přírody šetřím i naši kasu. A v neposlední řadě mě to baví. Vyrobit si pleťový krém nebo tablety do myčky trvá jen chvilku a po skončení "chemických pokusů" to u nás doma většinou krásně voní.


O kosmetice napíšu někdy příště, dneska se chci zaměřit na pomocníky s úklidem domácnosti. Prozatím mám vyzkoušený prací prášek, gelový osvěžovač a čisticí bomby do WC. Všechny tři věci u nás slaví úspěch, i když nějaké chybičky je ještě třeba vychytat.

Receptů na výrobu pracího prášku je hafo. Liší se jednotlivými ingrediencemi i jejich poměry. Výsledný produkt může mít sypkou podobu, ale vytvořit se dá i gel. Sama ještě budu muset experimentovat a zjistit, co pere nejlépe.

Voní to, voní
Vyrobit si osvěžovač je velmi snadné. Potřeba je jen vhodná nádoba (sklenička na pití, dóza nebo zavařovací sklenice), sáček želatiny, oblíbený éterický olej, voda a případně potravinářské barvivo nebo dekorační předměty jako kamínky, mušle apod.

Do sklenice kápněte oblíbený éterický olej (já dala asi 20 kapek). Pokud chcete mít osvěžovač barevný, přidejte potravinářské barvivo. Na ozdobu je možné pokrýt dno již zmíněnými kamínky či mušlemi. Se ségrou jsme zkoušeli použít šišky, svitek skořice a trochu sypaného čaje. Vypadalo to moc hezky, krásně to vonělo, ale brzy (hlavně kvůli tomu čaji) začal osvěžovač plesnivět. Podle návodu na sáčku připravte želatinu, nalijte ji do skleničky, zamíchejte, aby se rozpustilo barvivo, a máte hotovo. Pokud chcete, aby vůně nebyla tolik intenzivní, je možné použít sklenici s víčkem, do kterého uděláte dírky.

Vyčistí, vydezinfikuje a provoní
Na výrobu čisticích bomb do WC také zužitkujete věci, které máte běžně v kuchyni, a to jedlou sodu, kyselinu citronovou, éterické oleje (například levanduli, máta, tea tree, lemongrass), vodu a formu na led.

Smíchejte sodu a kyselinu citronovou. Vybrané olejíčky (např. 30 kapek tea tree, 30 kapek máty, 30 kapek levandule) nalijte do rozprašovače a opatrně stříkejte na sypkou směs. Vše průběžně promíchávejte (nejlépe rukama v rukavicích). Vzniknout by měl vlhčí písek, který drží tvar. Pokud je potřeba, můžete přidat ještě trochu vody. Směs byste ale měli vlhčit opatrně, aby nevypěnila. A čím méně vody bude obsahovat, tím lépe. Jakmile docílíte vhodné konzistence, namačkejte směs do formy na led a nechte vyschnout. Poté už jen stačí dát bomby do vhodné uzavíratelné nádoby. Při čištění toalety do ní hoďte jednu bombu a nechte ji vyšumět.



čtvrtek 31. srpna 2017

Balkonová sklizeň

Balkon, respektive rostliny na něm, začínají oplácet moji péči. Muškáty kvetou, bylinky rostou, rajčátka žloutnou, papričky červenají. Ovšem není to taková idylka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Musím přiznat, že zahradničení i na tak malém prostoru je někdy boj.

Měsíční jahody chřadly až zchřadly. Měli jsme jen jednu jedinou jahůdku. Balkonové melounky, na které jsem se tolik těšila, protože se jednalo o můj největší pěstitelský experiment, už vykvétaly, když jim najednou zhnědly listy a opadaly. Na listech muškátů se zase pro změnu začaly objevovat dírky. Zjistila jsem, že jsou obsypané housenkami. A to jsem si myslela, že se jedná o kytku, která se škůdcům nezamlouvá. Zahradničení, ať už na zahradě či balkoně, je hold adrenalinová záležitost.




pondělí 21. srpna 2017

Už je to rok

Jestli mě někdy dřív tížil pocit, že čas letí, neměla jsem ani tušení, že to může svištět ještě mnohem, mnohem rychleji. Často teď mívám pocit, že sotva se ráno probudím, už je zase večer. Pořád nemůžu věřit tomu, že už je to rok, co se naše rodina rozrostla o jednoho člena.

První rok. První narozeniny. To je velká věc. To se musí řádně oslavit. My měli oslavy dvě a obě se vydařily.














úterý 15. srpna 2017

Léto, kde jsi?

Letošní léto je nějaké zvláštní. Něco mi na něm chybí. Ale nevím přesně co. Jako bych si ho nedokázala naplno užít. Utíká to strašně rychle a já nestíhám dělat to, co bych chtěla. Nebo bych to možná stihla, ale nemám na to sílu? Nevím. Mám pocit, že neumím pořádně vypnout a nechat se jen tak unášet, užívat si přítomný okamžik.

Byli jsme na chalupě, koupali se v lomu, vyšli si do lesa, navštívili naše kamarády v jejich starém mlýně, který nedávno koupili, i kraví farmu, kde jsme si hladili malá telátka. Zažili dvě oslavy pod širým nebem. Podnikli jsme výlet vlakem do Břeclavi a odtud pěšky do Lednice. Prošli jsme se z Prostějova na Plumlov. Vytapetovali jsme kousek chodby, pověsili tam nový věšák na bundy a uklidili budoucí dětský pokoj. A přesto přese všechno mám pocit, že je to málo.

Mám pocit, že jsme málo venku, málo se koupeme, málo chodíme do lesa, málo sedáváme na balkoně, málo koukáme na východ nebo západ slunce, jíme málo melounů i zmrzliny...









středa 28. června 2017

Není zmrzlina jako zmrzlina

Zkusit domácí zmrzlinu jsem plánovala už vloni v létě. Odrazoval mě ale fakt, že se musí čas od času zamíchat, aby byla hladká. Co když začnu rodit? Přeci si neodjedu do porodnice a nenechám ji jen tak nazdařbůh v mrazáku. Přeci nedovolím nějakým krystalkům ledu, aby mi ji zničily. Rozhodla jsem se ještě chvíli vyčkat. S miminem pak ale na ni vůbec nebyly myšlenky. A tak jsem se k její výrobě dostala až letos.

Už první pokus dopadl na jedničku podtrženou (a to nepřeháním). Ale pěkně jsem si tím zavařila, jak jsem později zjistila. Já se totiž zmlsala. Vodové zmrzliny jsou na mě moc sladké a ty krémové jsou... no jak to říct... takové šizené. Málokterá zmrzlina mi teď opravdu chutná. Budu hold muset udělat novou várku. A třeba vyzkouším i nové příchutě. Napoprvé jsem zvolila vanilkovou (recept jsem měla vyhlídnutý u Monči z kopečka) a bezovou (inspirací mi byl pořad Kouzelné bylinky na ČT).


Fotka je půjčená z www.foodnetwork.com. Tu naši zmrzlinu jsem vyfotit nestihla, ale byla hooodně podobná :-)

pátek 16. června 2017

Zahradničím na balkoně

Mým snem je zahrada se vzrostlými stromy a keři, rozkvetlá od jara do podzimu, s vyvýšenými záhony a zákoutím s malinami, s dřevěnou lavičkou a kovaným ohništěm. Místo anglického trávníku voňavá louka. Místo sytě modrého bazénu zarostlé koupací jezírko. Česká televize nedávno vysílala osmidílnou sérii Ferdinandovy zahrady. Koukala jsem na pořad s otevřenou pusou. To je přesně ten přístup, který mě baví. Přírodní zahrady, které vypadají, jako by se jich lidská ruka snad ani nedotkla. Jako by jen oplotili kousek krásné krajiny a nechali ji žít svým vlastním životem.

My zahradu nemáme, v nejbližší době ani mít nebudeme, a tak se musím spokojit s balkonem. V pronajatém bytě, ve kterém jsme žili do loňského června, jsme měli k dispozici jen společný balkon v mezipatře. Ty 5x2 metry na čerstvém vzduchu, které nám teď patří, si tak náležitě užívám. Člověk by nevěřil, co všechno se dá do tak malého prostoru vměstnat. Nejdřív jsme tam vystěhovali našeho teď už venkovního mazlíka s ušima. Pořídili jsme dvě židle a k nim stolek. Nevěřila bych, jak ten nábytek prostor zabydlí. Zasadila jsem kvetoucí kytky, bylinky, rukolu, chilly papričky, rajče, lesní jahody, borůvky (jsem zvědavá, jestli se na tom keříku nějaká fialová kulička fakt objeví) a melounky (netuším, co od toho čekat).

Obzvlášť nad kytkami jsem dlouho přemýšlela. Nechtěla jsem muškáty. Možná proto, že jsou na každém druhém okně a já chtěla něco méně obvyklého. Nakonec mě ale moje kamarádka a velká milovnice květin (tímto Tě zdravím, Leni) přesvědčila, že právě muškáty jsou pro mě nejvhodnější. Nenáročné a vděčné. Jsem za to ráda. Nechápu, proč jsem se jim bránila.










neděle 28. května 2017

Na návštěvu připraveni

Očekávali jsme dnes návštěvu, a tak jsem včerejší odpoledne zasvětila úklidu. V poslední době se nám všude možně povalovaly papírové kapesníčky, vlhčené ubrousky, látkové pleny, hračky... Jídelní stůl se změnil na stůl cvičební. S Adamem vojtíme, čtyřikrát denně, a já jsem líná pořád dokola prostírat a potom to zase oddělávat, a tak jíme na žíněnce. Uklizený byt je příjemná změna. Když jsme se byli s mrňousem projít, otrhala jsem po cestě, co se dalo, a tak bylo i něco pěkného a voňavého do vázy. Začínají se mi ty neuhlazené kytky "co okolí dalo" tuze líbit. Když se to umí, jsou z toho pak skvosty, jako třeba na Plevel.






neděle 14. května 2017

Dobrota za pár minut aneb Pekla jsem sušenky

Kakao a kokos pospolu, to je záruka chutného výsledku. Ale že budou koka sušenky, na které jsem našla recept na blogu u Monči z kopečka, až tak dobré, to jsem nečekala. Jen se po nich zaprášilo. Pohrávám si s myšlenkou, že se do pečení vrhnu zítra znovu. Kromě skvělé chuti, mě taky těší fakt, že jsou raz dva hotové. Jen se smíchají všechny přísady, z těsta se vytvoří malé kuličky, které se na plechu vidličkou zploští a strčí se na deset minut do trouby.


pátek 28. dubna 2017

Čas na změnu


Chci dělat spoustu věcí, tolik, že to není možné stíhat, a tak ve výsledku nedělám nic. Tak například ve světě jazyků jsem se snažila proniknout do tajů angličtiny, španělštiny, ruštiny, japonštiny, arabštiny. Dodnes neumím pořádně ani jeden z těchto jazyků. Doma mám dvě krabice výtvarných potřeb, ale skoro nic netvořím. Naposledy vánoční přání, potom už ani ťuk. Na kytaru jsem se naučila "Koule se, koulelo" a potom na ni nesáhla. Už mi i praskly struny stářím.

Někdy mě to vážně štve. Nic pořádně neumím, v ničem nejsem dobrá. Zrovna dneska mám chvilku, kdy jsem rozhodnutá to změnit. No jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží.

A teď vybrat z té kopy věcí ty, které budu dělat:

1) Neodkládat
Dělat věci hned a neodkládat je. Každý den udělat jednu věc, do které se mi nechce.

2) Žít víc ekologicky
Zjistit si víc o konceptu "zero waste". Nakupovat jen to, co opravdu potřebujeme a s minimem obalů. Našít sáčky a nákupní tašky. Šetřit vodou (prelátory, úspornou sprchovou hlavici a šetřič vody do WC už mám vyhlídnuté). Jídlo méně kupovat a více připravovat doma.

3) Jíst zdravěji
Omezit sladké. Jíst víc ovoce a zeleniny.

4) Začít znovu běhat
Vyběhnout alespoň jednou týdně. Do léta zvládnout 10 km.

5) Naučit se dobře anglicky
Angličtině se věnovat každý den se alespoň 10 minut. Minimálně jednou týdně si pustit nějaký film nebo seriál v originále.

Foto: healthywomen.org

pátek 21. dubna 2017

Velikonoce poskrovnu

Víkend před Velikonocemi dostal maličký horečku, spustila se mi rýma a nakonec se objevily dva nové zuby. O zábavu bylo postaráno. Byla jsem ráda, že jsem zvládla alespoň trochu uklidit - vysát, utřít prach, omýt zaschlé kapky v koupelně - žádné velké smýčení. Každý rok si říkám, jak jsou ty velikonoční svátky krásné, kolik tradic je s nimi spjato.

U nás v rodině se ale nikdy moc nedodržovaly a mně to přijde škoda. Letos jsem to moc nenapravila. Začala jsem a zároveň skončila u barvení vajíček. Navíc tak nějak narychlo, bez přípravy, měla jsem jen cibuli a ještě ke všemu skoro bez slupky. Snad příští rok, až bude Aďa větší, si to všechno vychutnáme. Nashromáždím víc slupek, seženu červené zelí (ta modrá vajíčka všude možně na blozích jsou skvostná), budu trpělivější a vajíčka nechám déle louhovat, upeču mazanec a beránka, na zelený čtvrtek bude špenát (a kdyby se mi podařilo zajít na kopřivy, bylo by to ještě lepší), zkusím velikonoční nádivku, koupím kočičky do vázy... a hlavně půjdeme do kostela. No jsem zvědavá, jestli to vyjde :-)

A teď pár fotek z toho letošního skromného slavení: