Využila jsem hezkého sobotního podvečera a přemluvila muže k procházce
s foťákem. Těžko říct, jak dlouho ještě budeme s mrnětem jedno tělo,
a tak je nejvyšší čas udělat nějakou fotku s břichem na památku. Vždycky
když se vidím… v zrcadle, na fotkách… jsem překvapená, jak velký ten pupek
je. Z mého úhlu pohledu se to ani nezdá.
Zrovna včera jsem pročítala články a diskuze o tom, jak se
začít těšit na porod. Většina maminek si pochvalovala, jak to ta příroda má
pěkně zařízené. Poslední měsíc je hrůza a děs. Člověk je nateklý, všechno ho
bolí, zadýchává se, pálí ho žáha, pořád chodí čůrat, nemůže se ohnout, nemá v čem
chodit – ponožky si neobuje, šnůrky nezaváže, do mnoha bot se nevejde. To jde
potom to těšení se na porod samo.
U mě v tomhle ohledu příroda nějak „zklamala“. Bezproblémový
průběh těhotenství nadále trvá. Nateklé ruce a nohy sice trošku mám, ale není
to nic katastrofického. Boty obuju snad všechny, ale stejně v tom teple
teď nosím hlavně žabky, takže téma obouvání moc neřeším. Kdyby na to přišlo,
myslím, že i ty ponožky bych si obula, ačkoli body za estetické provedení bych
asi neobdržela. Pravda, snubák jsem si raději sundala a rvala bych ho zpátky horko
těžko, ale myslím, že nakonec by se podařilo. Občas cítím stydkou kost, je to
jako bych intenzivně cvičila roznožku, ale je to jen občas a navíc to není nic
hrozného. Žádnou jinou bolest nepociťuji. Na zadýchávání si nemůžu stěžovat. Tedy
alespoň „při normálním provozu“, vysokohorská turistika by mi asi dělala
problém. Popravdě mě teď ale stejně neláká a na autobus svižným krokem dojdu,
co víc si přát. Žáha mě sem tam (v závislosti na tom, co sním) pálí, ale
opravdu jen občas, navíc vím, jak ji zkrotit. Zatím vždy zaručeně zabral zelený
ječmen a chlorella. A když nesním kus čokolády nebo flák grilovaného masa, tak
se s ní vlastně ani nemusím trápit. Toaletu navštěvuji častěji, to je
fakt, ale třeba minulý týden jsem zvládla devadesátiminutové promítání v kině,
aniž bych musela prchat. V noci vstávám tak jednou, maximálně dvakrát. Postel
v novém bytě ještě nemáme, tvrdošíjně jsem trvala na tom, že důležitější
jsou dveře, potom až postel, takže spíme na zemi na matraci. Abych byla upřímná,
občas si při tom vstávání připadám jako vorvaň, z toho ale vystřelím jako
laňka, až jsem sama překvapena.
Zkrátka ačkoli se může zdát, že vypadám jako velryba, já se
tak většinu času necítím. Těšit se na porod je potom trochu složitější. Zatím
si říkám, ještě ne…. V pondělí přijde
truhlář a odpoledne jdeme s mužem na předporodní kurz, v úterý přijdou napojit umyvadlo a
přivrtat světla, ve středu je muž pryč a nemohl by mě doprovodit na sál… Jak
tak ale koukám na ty fotky, asi je čas hodit se do klidu a nechat věci plynout.
Neříkat si, že ještě ne, ale smířit se s tím, že to může přijít každou
chvíli. A až to přijde, tak to prostě přijde.
Žádné komentáře:
Okomentovat