Rozpolcená

Včera večer jsem se pustila do úklidu Adamovy skříňky  s oblečením a při té příležitosti jsem vytřídila věci, které mu už jsou malé. Přiznám se, že jsem tento krok odkládala už hodně dlouho. Moc dobře jsem totiž věděla, že to znamená přiznat si, že ten prcek už není prcek. Ale překonala jsem se. A byla jsem z toho naměkko. To vážně byl tak prťavý? To fakt měl tak malinkatou nožičku? Kdy jako stihnul vyrůst? Kam se podělo to malinkaté miminko? Každý posun, každá nová dovednost mě hřeje a těší, ale zároveň je mi smutno, že to tak letí.

To se takhle jednou o půlnoci probudím a mám tuze dobrou náladu :-)