Za šera

Když jsem v půlce ledna šla z práce o něco dřív, než tomu bylo v poslední době obvyklé, překvapilo mě, že je ještě šero. Zaradovala jsem se a začala se těšit, jak si následující týden, kdy budu mít dřívější směnu, prodlužující se den užiju. Neužila. Z kanceláře jsem odcházela zadumaná, takže jsem přibývající světlo ani nepostřehla. V pátek po práci jsem ještě běžela vyzvednout balíčky a nakoupit jídlo na víkend. Dvě přecpané tašky visící na ramenou, záda bolavá. Už jsem se viděla doma. Najednou jsem si uvědomila, že jsem to šero, na které jsem se těšila, vůbec nevnímala. Že až příliš často prchám ulicemi s pohledem upřeným na chodník a myšlenkami mimo. V tu chvíli jsem zpomalila a začala se koukat kolem sebe. Na stromy, nebe, měsíc, rozsvícená okna domů, lidi procházející okolo. Z nudné cesty domů se najednou stal docela zajímavý zážitek.

Foto: www.freeimages.com