Vánoční čekání

Krásnou 2. adventní neděli...

Jak být krásná

Nedávno jsem si uvědomila, že jsme na sobě přestala pracovat. Nějak jsem zlenivěla. Přestala jsem žít tak, jak bych opavdu chtěla. Jedním z důsledků bylo, že naši koupelnu obsadily chemické koktejly v podobě různých kosmetických přípravků. Najednou se mi ale nějak vrátila síla a chuť experimentovat.

Využila jsem chvíle, kdy si ségra kupovala kosmetiku z e-shopu Drogeriehaus (kupuje tam olejíčky Saloos za cenu mnohem příznivější, než je tomu v kamenných obchodech) a přihodila jsem do košíku i několik svých věcí. Při listování seznamem produktů jsem narazila na minerální oční stíny a řasenku s růžovou vodou, obojí značky Lavera. Svoji starou řasenku jsem měla skoro vyschlou a po stínech jsem už nějakou chvíli pokukovala, ideální příležitot obnovit svůj dekorativní arzenál.

Nejvíc mě zaujala čtveřice levandulových odstínů. Barvy jsou po nanesení na víčka dost jemné, tak jemné, že jsem byla i trochu zklamaná. Potom jsem si ale vzpomněla, že v popisku doporučovali pro výraznější líčení přidat kapku vody. Namočila jsem si tedy šteteček a tmavší odstín byl na světě. Mám tak vlastně dvě v jednom. Když budu mít náladu na nenápadné líčení, nanesu stíny nasucho, v opačném případě použiju mokrý štěteček. Potěšilo mě, že stíny vydrží celkem dlouho, i když po celodenním nošení se už trochu slívají do vrácek.

Zatímco stíny jsem si oblíbila až časem, z řasenky jsem byla nadšená hned. Dobře se nanáší, řasy krásně prodlužuje, ale přitom je nelepí. Nesnáším ten pocit, když mi po nanesení barvy řasy jako by ztěžknou. V tomto případě se nic takového neděje. Barva navíc krásně drží, nedrolí se.

Se stínami asi zkusím ještě trochu experimentovat, možná si ještě pořídím jinou barevnou paletku, možná vyzkouším i jinou značku, ale řasenku, tu si nechám.

Na chvíli v horách

tři dny na severu (Trutnov, Jánské lázně, Vrchlabí)
my dva spolu
první sníh a skoro žádní lidé
stromy, hory, roubenky a sošky Krakonoše
svatební dar od kolegyň z práce

Na sv. Martina

Jeden rok jsme měli k zelí tofu. Prý dobrý, ale nebylo to ono. Druhý rok jsem nestíhala, a tak jsem nevařila nic. Tentokrát jsem se ale vytáhla, byla husokachna (Správně má být husa, ale v obchodě měli jen celou a dosti velkou, což pro dva lidi nemá moc velký smysl. Bloudit mezi regály jinde se mi nechtělo, a tak jsem vzala kachní stehna). Hezký večer to byl, i když ten můj Martin byl dosti unaven... a co teprve kdyby se táhnul s tím sněhem.

Podzimní rebélie

Vánoční kolekce, čokoládové figurky čertů a třpytivé baňky obcházím v obchodech obloukem už nějakou dobu. Teď se ale halí do vánoční atmosféry i výlohy. Na náměstí je od dnešního dne otevřeno kluziště a dřevěné stánky s punčem rostou jeden za druhým. Ale já mám ještě podzim!

Váhala jsem, jestli má vůbec ještě cenu měnit věneček z proutí a keramických kytek pověšený na vchodových dveřích za nějaký podzimní model. Martinka se na podzim ladila před nedávnem. Tak to asi ještě není úplně marné. Po včerejší návštěvě nákupního centra, kde už mají nazdobený i velký, umělý vánoční strom, jsem se přesvědčila o tom, že je to dokonce nutné.

Rozhodla jsem se býti rebelem. Odmítám nořit se do vánoční nálady už teď. Odmítám zkracovat si dobu podzimní a opomíjet ty hezké věci, které nás teď (ještě před Vánoci) čekají. A tak jsem včera vytáhla lepicí pistoly a dala se do práce...

Myšky v kuchyni

Možná je to tím, že s mužem plánujeme pořídit si brzy miminko. Možná, že mě přitahovala divoká příroda, vůně levandule, kouzlo staré usedlosti se zahradou vhodnou k pěstování ovoce a zeleniny. Taky jsem zjistila, že se mi líbí filmy a knížky, kde se vaří, peče, zavařuje. Tak či onak, Myšky v kuchyni mě chytly.

Tak trochu jsem Anně záviděla - tu přírodu všude kolem, tu přirozenost a volnost, blízkost "obyčejných" lidí z vesnice, kteří si žijí svoje životy, ale po očku sledují ten její a jsou schopni podat pomocnou ruku, když je potřeba. Zároveň jsem jí obdivovala - za to, že se nebojí jít za svými sny, za to, že bojuje, když se nedaří podle jejich představ, když jí život háže klacky pod nohy. Soucítila jsem s ní, když jí bylo do breku, když se cítila na dně, když nevědla kudy dál. Radovala jsem se, když se jí podařilo posunout se, vyrůst, volně se nadechnout.

Hltala jsem stránku za stránkou a obávala se, že brzy nastane ta chvíle, kdy příběh skončí. Po takových knížkách je těžké začínat číst jinou. Člověk se bojí, že už nebude tak dobrá. Konec příběhu mě sice trochu zklamal, až příliš připomínal happy end amerického filmu, ale jsem ochotna to prominout.

Měsíc spolu

V pondělí to bylo přesně měsíc, co jsme s M. stáli před oltářem. Při té příležitosti jsem dostala kytku a to je velká věc. M. mi vždycky radši donesl něco dobrého na zub, knížku nebo cédéčko. V kytkách se prý nevyzná, a tak je nechce kupovat. Takže těžko říct, kdy se ve dveřích objeví s nějakou jinou (mám na mysli kytku samozřejmě). Aby mi tahle dlouho vydržela, dám si ji sem... a budu se chodit kochat :-)

Ježíšku, ještě jsem zapomněla

Při dnešní návštěvě knihkupectví jsem si uvědomila, že jsem ve svém seznamu pro Ježíška na něco zapomněla. Opět je to kuchařka, tentokráte ze Svatojánu. Eva Francová je dosti sdílná i na svém blogu, takže můžete některé její recepty vyzkoušet. Já tam hledám inspiraci často. Takže, Ježíšku, přibal ještě tuhle, jo? A tu, která vyšla jako druhá, taky, to je jasný.

Milý Ježíšku...

Dnes jsem si uvědomila, že za dva měsíce tu máme Vánoce... respektive už bude po nich. Zatím nemám ponětí, čím obdaruji svoje nejbližší. Při bloudění světem internetu jsem ale narazila na několik věcí, které bych si pod stromečkem přála najít já. Takže, milý Ježíšku, jestli se koukáš...

No jo, zaspala jsem. Kuchařek mám několik, ale tu od Dity P. zatím nevlastním. A Ježíšku, když už budeš v tom knihkupectví, vem klidně i dvojku.

Pořad Heřbář České televize jsem objevila teprve nedávno, ale i tak jsem už zvládla zkouknout kopu dílů a chytlo mě to. Jak je možné, že ve své knihovně nemám ještě ani jednu jejich knížku? A přitom už jsou na světě tři díly.

Po litinové pánvi jsem už kdysi pokukovala, pak jsem ji pustila z hlavy a teď jsem se znovu zakoukala. Tahle je od firmy Staub a chtějí za ni hříšné peníze. Tak hříšné, že to asi ani Ježíšek nezkousne. Ale snít o ní můžu, no ne? To by bylo teprve vaření...

Hodinky běžně nenosím, i když občas si říkám, že by se hodily. A tyhle dřevěné značky Woowa z Fleru jsou naprosto famózní.

Ani vložky, ani tampon, u mě vyhrál kalíšek

Kolegyně v práci na mě koukala jako z jara, když se dozvěděla, že používám menstruační kalíšek. A mně došlo, že věc, kterou já dnes už považuji za naprostou samozřejmost, se může jiným zdát jako rekvizita ze sci-fi filmu. Dobré věci by se ale měly šířit dál, a tak jsem se rozhodla napsat tento příspěvek a přidat se tak k houfu žen, které chválí tuhle prazvláštní hygienickou pomůcku.

S menstruačním kalíškem jsem se poprvé setkala, když jsem pracovala v ekologické organizaci. Nadchla mě myšlenka, že nemusím vyhazovat jednu vložku za druhou, ale že místo toho můžu používat jeden a tentýž kalíšek pořád dokola. Přesto mi jeho pořízení nějakou dobu trvalo. Jeho cena se tehdy pohybovala kolem pětistovky, což mi v té době přišlo jako velká částka. Bála jsem se toho, že mi tento silikonový pomocník za spoustu peněz nakonec nebude vyhovovat. Moji obavu podporovalo i to, že jsem si nikdy neoblíbila tampony. Nějak jsem to s nimi neuměla. Bylo mi nepříjemné jejich zavádění, nevěřila jsem jim, bála jsem se protékání, děsila mě představa, že se mi utrhne šńůrka určená k vytažení tamponu (vlastně ani nevím, jestli je to vůbec možné, ale to nic neměnilo na faktu, že mě tato myšlenka znervózňovala). Ani představa bobtnajícího kusu vaty, která do sebe vsakuje krev, mi nebyla příjemná. Kalíšek sice měl oproti tamponu jisté výhody, ale jeho aplikace a nošení mi přeci jen připadaly podobné. Spoléhala jsem se proto i dál na jednorázové vložky a hledala jinou alternativu.

Tu jsem nakonec našla ve vložkách látkových. Několik jsem si jich pořídila a musím uznat, že jsem s nimi byla spokojená. Na nošení byly rozhodně příjemnější než jejich „plastové“ kolegyně. Navíc mě těšila představa menšího množství mnou vyprodukovaného odpadu. Jenže co si budeme namlouvat, i látkové vložky mají svoje negativa. Aby vystačily na celou dobu menstruace, musí si jich člověk pořídit vícero, což se projeví na stavu peněženky. Jejich praní, případně skladování před praním není úplně ideální. A například cestování s nimi může být také poněkud komplikovanější.

Časem jsem tak přeci jen začla víc a víc zvažovat pořízení kalíšku. Vybrala jsem si LadyCup ve velikosti L - ta je doporučována ženám od 25 let (mě tehdy bylo 24) a po porodu. Dneska je kalíšek mým kámošem v době mestruace už 5 let a nemůžu si ho vynachválit. Pravdou ale je, že několik prvních použití bylo rozpačitých. Třeba se někomu moje začátečnické zkušenosti budou hodit.

Před prvním použitím jsem držátko nestříhala. Původně jsem si říkala, že se kalíšek naučím pořádně zavádět a vyndávat a teprve potom držátko zkrátím. K tomu už ale nedošlo. Zjistila jsem, že mi nijak nevadí, naopak mi při vyndávání pomáhá, takže jsem ho nechala.

Doporučuji na začátek používat klíšek jen doma a trochu se s ním „sžít“. Já osobně kalíšek zavádím i vyndávám v podřepu. Každý si najde svoji polohu, ve které mu to jde nejlépe. V začátcích se mi několikrát stalo, že mi kalíšek nešel zavést nebo naopak vytáhnout. V takovém případě je potřeba nestresovat. Nechala jsem to být, prošla jsem se po bytě, vydýchala jsem se, abych se uklidnila, a zkusila to znovu, většinou se další pokus už podařil. Dneska už s tím nemívám vůbec žádný problém. Časem jsem také přišla na to, že po zasunutí kalíšku se nemusí hned „přisát“ k vaginální stěně, což není důvod k tomu ho vytahovat a pokoušet se ho zavést lépe. Po chvíli, kdy se člověk hýbe, si totiž kalíšek většinou sám „sedne“.

Vyndávání je vhodné nacvičovat ve vaně. Aby šel dobře vytáhnout, je potřeba vytvořit podtlak – prstem odchlípnu silikon od vaginální stěny a kalíšek vytáhnu. Jednou se mi stalo, že jsem ho držela něšikovně a krev mi vystříkla. Časem ale člověk získá grif a k takovýmto nehodám nedochází.

Nejdříve jsem kalíšek nosila jen přes den, v noci jsme používala vložky. Postupem času jsem ho ale nechávala i přes noc. Dnes ho používám po celou dobu mentruace, ve dne, v noci, doma, v práci, při sportu, plavání… Kalíšek je alespoň pro mě dostatečně velký, takže mi bez problém vydrží i devět deset hodin. Pokud si ho nasadím ráno před tím, než jdu do práce, vyndávám ho a vylévám až po příchodu domů. Vyvařuji ho jen na začátku menstruace a na konci. Mezi tím, pokud ho nikam nepokládám, ho jen vyplachuji vodou.

Nošení kalíšku je natolik komfortní, že na něj občas i zapomenu. Až po nějaké době mi dojde, že už ho mám zavedený dlouho a měla bych ho vylít. Zavádění i vyndávání už mám dneska v malíku a nedělá mi žádný problém. Oceňuji, že nemusím přemýšlet, kdy „to“ dostanu a jestli mám nakoupenou dostatečnou zásobu vložek nebo tamponů. Mám kalíšek, jeden a vždy připraven k použití. A i když se chystám vyrazit na výlet, do batohu se vždycky vejde.

Foto: www.branakdetem.cz; www.ladycup.cz

Nenudím se, frčí to

Ačkoli blog stagnuje, já žiju a je to jízda, povím vám. Svatba dopadla dobře, oba jsme řekli ano. Pár dnů na to jsme sbalili batohy a společně s naší kamarádkou a jejím přítelem jsme vyrazili do Broumova, prošli jsme Broumovské stěny i Adršpach. Krásné to bylo, příroda mi chyběla.

Další víkend jsem trávila u rodičů, s mamkou a ségrou jsme se uvelebily na gauči, pocukrovaly jsme si sklenice, hodily do nich citrón a popíjely Metropol (zbytků ze svatby je dost a dost). Místo filmu jsme na televizní obrazovce sledovaly fotky ze svatby. Tuto sobotu nás čekal výšlap Kosíře v rámci turistické série Větrání a v neděli oslava babiččiných narozenin. 

Během týdne je to klasika – uvařit, vyprat, vyžehlit, uklidit… nějak to všechno nestíhám. Nestačím se divit, jak je usazování prachu, hromadění špinavého (koneckonců i toho vypraného) prádla nebo použitého nádobí rychlý proces. A tak ani na ten blog nějak nezbývá čas. Ale já to napravím.

Kroužky holubí

Dneska jsme si na poště vyzvedli balíček s kroužky z oceli, které nám budou za měsíc a pár dní zdobit prsteníčky. Předsvatební shon mě občas děsí, dnes jsem se po dlouhé době začala těšit...

Nový outfit za pár kaček

Nejlepší nákupy bývají ty nečekané. Kdybych vyrazila do obchodu s tím, že něco nutně potřebuju, pravděpodobně bych nic nesehnala, ale protože jsem se šla jen tak podívat a vlastně jsem nic neočekávala, podařilo se mi ulovit dva hezké kousky oblečení a navíc za příznivou cenu. Jinak řečeno jsem celá nová, a to jen za 244 Kč.

halenka - Beneton/169 Kč; šortky - sekáč/75 Kč

V plném proudu

Předsvatební přípravy jsou v plném proudu, tak trochu začínám chytat nerva. Nejraději bych už měla všechno hotové. Vymyslela jsem si spoustu blbinek, tvoření mě baví, ale žere to hafo času. Něco už se ovšem rýsuje.

Oznámení - vytištěné, zabalené, ve většině případů rozdané
Jmenovky - hotové
Kartičky s různými popisky - hotové
Ořechové skořápky s čísly do tomboly - hotové
Čokoládové mini oplatky a mandličky - zatím jen vzorky

Cácory na prázdninách

Léto s dětmi má jinou příchuť, vyzkoušeno to máme na vlastní kůži. Na pár dnů jsme si totiž vzali na prázdniny dvě cácory - moji neteř a Martinovu nejmladší ségru. Program byl dost pestrý - výstup na vyhlídkovou věž kostela, koloběžky, líný tenis, hraní s igráčky, čtení, luštění rébusů, malování a následná vernisáž s bouchnutím šampáňa (dětského samozřejmě), návštěva zoo a aquaparku, piknik v parku... Nadšení ale vzbudily i obyčejné jezdící schody v obchodě nebo jízda tramvají. Tu radost z naprosto obyčejných věcí jsem jim záviděla. Děti umí lépe prožívat kouzlo přítomnosti, v tomhle mi jsou vzorem.

Peckový výlet

Předsvatební přípravy pokračují, na řadu přišel výběr prstýnků. Odkud budou, bylo jasné hned - Kredum. Tyhle ručně vyráběné šperky jsem obdivovala dávno před zasnoubením. Teď jsme se ale museli rozhodnout, který konkrétní kroužek si pořídíme. Kupovat prstýnky přes internet nám přišlo riskantní, a tak jsme se vydali přímo do Pecky. Dvě stě kilometrů tam, dvě stě zpátky. Ale stálo to za to. Vybrali jsme a už se moc těším, až nám přijdou. Když už jsme tam byli, navštívili jsme i místní hrad. Krásné to tam mají.

Mých prvních 5 km

Dokázala jsem to! Včera jsem poprvé v životě uběhla 5 km v kuse. Pro někoho možná maličkost, pro mě velký výkon. Nikdy jsem nebyla na dlouhé tratě. Už na základce jsem v šedesátce excelovala, ale na kilometru umírala. Vytrvalostní běh mě přitom fascinoval. Nazout pohodlné boty, dát sluchátka do uší, vypnout hlavu a jen běžet. Několikrát jsem se o to s nadšením pokoušela, ale ono nadšení se s každou další minutou po vyběhnutí snižovalo. Už po pár desítkách metrů jsem mívala jazyk na vestě a srdce v krku. Vracela jsem se zklamaná, jak mizerný výkon jsem podala, a s pocitem, že běhání prostě není pro mě.

Jenže ono mi to stejně nedalo, a tak jsem jednoho dne zkusila na internetu zadat „Jak začít běhat.“ Našla jsem si tréninkový plán a ten jsme dodržovala. Na začátku bylo 5 minut chůze a jen 1 minuta běhu. Brnkačka.  Zvládla jsme to s přehledem, ale přitom bez blbého pocitu z toho, že jsem máčka, prostě jsem jen plnila plán. Postupně se množství času věnovanému chůzi snižovalo a naopak délka běhu prodlužovala – 5 minut, 8, 9, 15, 20… Cílem bylo 5 km za 30-35 minut. A tohoto cíle jsem včera, asi po třech měsících tréninku (nechodila jsem běhat 3x týdně, takže se délka krapet protáhla) dosáhla.

Běhání mě začalo (ne)skutečně bavit. Fascinuje mě sledovat, jak dokážu překonávat sama sebe. Občas přijdou chvíle, kdy to drhne, kdy mě píchá v boku a nemůžu se nadechnout, ale když to nevzdám a běžím dál, veškerá bolest přejde a najednou běžím s lehkostí. Jako bych se snad ani neměla zastavit. A ten pocit, když člověk dorazí do cíle, ten je nepřekonatelný.

Hurá na trh

Dnes u nás byl farmářský trh. Tak dlouho jsem na něm nebyla. Těšila jsem se. Užívala jsem si, jak je to jiné než obvyklé nákupy v marketu. Tajně jsem doufala, že ulovím i nějakou kytku do vázy. Nezadařilo se. Ale vlastně to není žádná škoda. Uvědomila jsem si, že i ta zelenina nadělá parádu. Obzvlášť pažitka mě fascinuje. Nikdy dřív jsem si nevšimla, jak ten svazek dobře vypadá.

Nechala jsem se inspirovat Lucií a pustila do bytu léto. Slamák jsem si chtěla pořídit už loni, možná předloni, ale nějak na něj nedošlo. Tak teď, konečně. Bude zdobit stěnu a až půjdem k vodě, budu šik.

Malé velké radosti

 

Poslední dny jsou náročné, o to víc je potřeba dělat si radost. Nový hrnek z galerie U Zlaté Štiky a do vázy heřmánek.

Na chvíli hospodyňkou

V poslední době jsem svoji roli hospodyňky šidila, dostala jsem chuť trochu si to vynahradit. O víkendu jsem natrhala bezové květy a připravila sirup (recept tady). Včera jsem se zase pustila do čokoládových muffinů. Kitchenette opět nezklamal. Osvědčil se mi snad každý recept, který jsem z tohoto webu zkoušela, a stejně tomu bylo i tentokrát. Muffiny si všichni chválili, proto jich na focení už moc nezůstalo. Trochu jsem je ještě vytunila. Měla jsem jahody, a tak jsem doprostřed každého košíčku jednu dala.

Víkend na zahradě

Víkend jsem trávila u našich. Příjemná změna. Užívala jsem si zahrady.

Zrovna kvetou pivoňky, dřív jsem si nevšimla, že mají až tak omamnou vůni.

Domečkový květináč -  dávný dárek mamce, krásně se mu zazelenala "střecha".

Srdce z březových větviček jsme vyráběli na jaře, teď visí pod pergolou, později poslouží na svatbě.

Bruslení na hraně dokonalosti

Mám sklony hrát si na paní dokonalou. Kdyby na mém místě byla nějaká moje kamarádka, kdyby se rozpovídala o tom, co všechno má v plánu, co chce nebo „musí“ stihnout, asi bych ji zarazila a řekla jí, že je blázen. Život přeci není závod, kde musíme doběhnout jako první, v rekordním čase a ještě upravené. Jsou věci, na kterých opravdu záleží, které nás posouvají vpřed a mění naše životy. Pak jsou ale věci, o kterých si myslíme, že je musíme dělat, ale které jsou ve skutečnosti naprosto nedůležité. Ono "musím" je jen přelud v naší hlavě. Nic nemusíš, když nechceš! Tohle všechno bych jí řekla.

Jenže na sebe má člověk vždycky větší nároky než na ostatní, a tak ačkoli tohle všechno vím a tak krásně bych radila jiným, samotné se mi občas stává, že ztrácím zdravý rozum a stůj co stůj se snažím bruslit na hraně dokonalosti a nespadnout přitom na ústa. Ale uvědomuju si to a snažím se na tom pracovat. Proflákaný den vnímám většinou jako hřích, tolik věcí se dalo za tu dobu stihnout. Včera jsem si ho ale dopřála… a bez výčitek. Seriály, oběd do postele, vana se solí, svíčky, bonboniéra… Člověk se musí někdy odměnit.

 Foto: freeimages.com

Jen tak pro radost

Pryskyřníky jsem si zamilovala. Jeden jsem si po cestě z práce koupila, jen tak pro radost.

Chtěla bych je mít ve svatební kytici.

Svatební plánování aneb Ubrousek sem, ubrousek tam

V září bude svatba, a protože čas letí neuvěřitelnou rychlostí, je na čase začít víc plánovat. Využili jsme s M. volný víkend a sepsali jsme kompletní seznam hostů, i s poznámkami, kdo bude na snídani, na oběd, na raut, kdo bude potřebovat odvoz, spaní... Už jsme je počítali před několika měsíci a potom znovu a znovu. Pořád uvažujeme o těch samých lidech a pořád nám vychází vyšší a vyšší číslo. Nechápu. Doufám ale, že jsme se už prokousali ke konečné cifře. Je na čase objednat ubrousky. Ale vybrat ty nejvhodnější, to není jen tak. Vzorky jsem objednala už někdy v lednu, teď na ně přišla řada.

 Do finále se dostaly tři varianty (nahoře zleva var. 3, 2, 1. Dole zleva var. 1, 2)

Varianta 1

Varianta 2

Varianta 3

Favorita máme, ale stoprocentně jistí si nejsme. Do druhého kola výběrového řízení jsme proto přibrali svědkyni a moji ségru. M. tvrdí, že ani projekty EU nemají tak náročná výběrová řízení :-)

Májová neděle

Na snídani jsem připravila palačinky... s mascarpone, marmeládou, lesním ovocem a šlehačkou. Snědli jsme je v posteli. Potom jsem při bloudění internetem narazila na písničku Májová, kterou si Tatiana Vilhelmová a Vojta Dyk prý nahráli jen tak, z lásky a pro sebe. Líbí se mi. Trefila se do nálady.

A teď jdu vyžehlit tu kopu prádla...aby té romantiky nebylo moc. Ale pustím si k tomu něco hezkého, to zase jo.

Na venkov

Čím víc o sobě jaro začíná dávat znát, tím víc mě to táhne ven. Zase mě přepadá touha sbalit kufry a přestěhovat se na venkov. Do klidu. Obklopit se zelení, poslouchat ptáky, nasávat energii slunečních paprsků... Tento víkend se pryč z města nedostanu, tak alespoň virtuálně...

Zdroj: www.pinterest.com

Den za dnem

Poslední dny ubíhají nějak moc rychle, nestíhám se pomalu ani nadechnout. Předminulý víkend jsme se s pár kamarády vydali na proházku údolím Doubravy. Krásné to bylo.

Potom mě čekal týden naplněný prací, uklizením, vařením, sportem… A najednou tu byl čtvrtek. Po práci jsem oběhla půl města. Dostala jsem totiž za úkol udělat mrkvovou pomazánku a k tomu koupit pečivo a zeleninu pro 30 lidí. 

V pátek zubař, potom kosmetička. Rychle zabalit věci a tradá na víkendový pracovní seminář. Čerpala jsem nové infromace, zkušenosti, nořila jsem se sama do sebe a hledala vnitřní sabotéry svých snů. Náročné to bylo.

Nechápu, kam se ztratily dny z tohoto týdne, nějak se mi nechce věřit, že je tu zase čtvrtek večer…

Uklízím systematicky

Patřím mezi lidi, kteří by chtěli stihnout všechno. Jsem zaměstnaná na plný úvazek, po skončení pracovní doby znovu pracuji (tentokrát na tvorbě vlastní firmy), sportuji, vařím si obědy a nosím si je v krabičkách do práce, ráda koukám na filmy, čtu knížky, občas vytáhnu šicí stroj, o víkendu s M. výletujeme. Další činnoti jsou v plánu, tak třeba chci vytáhnout rydla a konečně zkusit linoryt nebo si od našich přivést kytaru a znovu se učit hrát… A do toho všeho mám ráda uklizený byt. 

Tápala jsem v tom, jak to všechno zvládnout. Nechtěla jsem úklid šidit, nehtěla jsem ale ani uklízet na úkor jiných činností. Úplnou náhodou (ta prokrastinace občas přeci jen nese ovoce) jsem narazila na blog Terapie domova a díky němu jsem se dozvěděla o FlyLady, tedy jakémsi systému uklízení.

Už první proletění stránek mě nadchlo. Ono to fakt jde? Můžu mít uklizenou domácnost, aniž bych úklidem trávila dlouhé hodiny a nestíhala tak jiné věci? Rozhodla jsem se to vyzkoušet na vlastní kůži. M. se mi trochu škodolibě posmívá, že žiju podle blogu, ale když ono to opravdu funguje. Systematické uklízení prvovozuji asi týden a už teď mám doma uklizená místa, která snad od doby, co tu bydlíme, ještě uklizená nebyla – konečně jsem se pustila do přeorganizování poličky s taškama v šatní skříni, na kterou jsem si brousila zuby minimálně půl roku; očistila jsem a uklidila boty, které momentálně nenosím; nakoupila košíky na koření a další věci, které se někde povalovaly; dnes jsem  se divila, jak je nadrbeno v příborníku. A všechno přitom stíhám v pracovní dny, každý den úklid na 15 minut, o víkendu mám volno, ne jako před tím, kdy jsem často nemalou část jednoho víkendového dne strávila běháním s hadrem.

Požehnané Velikonoce

 "Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění!"

 Trocha Velikonoc z naší kuchyně. Slepici jsem si zamilovala už za výlohou. Všem přeji požehnané svátky.