Už je to rok

Včera jsme si s M. připomněli okamžik, kdy jsme si vzájemně slíbili lásku, úctu a věrnost. Čas neuvěřitelně rychle utíká. Přijde mi to jako nedávno. Ještě teď cítím tu omamnou vůni kytice, slyším znít varhany a vidím špalír, kterým jsme procházeli. A přitom už je to rok. Stihli jsme toho hodně - koupit a opravit byt, přestěhovat se a přivést na svět jednoho malého človíčka.

Oslava výročí byla poněkud skromná. S malým mrňousem je člověk vděčný za hranolky do trouby. Ale alespoň u nás měl premiéru cibulák, který jsem nedávno dostala. Byl to fajn večer.

A je to tu

Oficiálně začíná až zítra, ale ve vzduchu už je cítit. Pustila jsem ho i k nám domů. Miluju ho. Podzim.

Učíme se býti rodiči

Jsou to přesně čtyři týdny od chvíle, kdy na svět přišel náš uzlíček štěstí. Čtyři krásné a zároveň náročné týdny. Všichni se teď doma poznáváme, učíme, děláme chyby, slavíme úspěchy, pronikáme do tajů kontaktního rodičovství, snažíme se maličkému usnadnit přechod z dělohy do našeho světa.

Čas teď utíká nějak moc rychle, zdá se mi. Každý den je stejný, a přeci jiný. Nikam se nehoníme, snažíme si ten společný čas užít. Už teď si jsem vědoma toho, že děti rychle rostou a maličkými miminky jsou jen malou chvíli. Už teď vidím, jak se mrňous den ode dne mění.

A měníme se i my. Nabýváme nových zkušeností, učíme se jazyk novorozeňat. Třeba můj muž byl ze začátku celý nesvůj, když si měl mimouše jen pochovat. Dnes už ho houpe v náruči či uspává na hrudi jako profík. I když pořád je ještě jistější, když je "mléčný bar" někde poblíž.

A jaké jsou postřehy těch posedních čtyř týdnů?

• Znovu jsem se přesvědčila o tom, jak pravdivý je Malý princ. Dospělí mají rádi čísla. Pokud se Vám narodí dítě a vy tu novinu oznámíte světu, ale nepřidáte informaci o váze a míře, bude hodně adresátů zklamaných.
• Oblíbená otázka lidí kolem: A je hodný? Nikdy nevím, jak odpovědět, ale o tom třeba někdy příště.
• Postýlka je ideální prostor pro odložení všech potřebných věcí. A pořízení postele o rozměreh 200 x 200 cm bylo velmi prozíravé.
• Šátek na nošení je geniální vynález. Je to jistota, že se vám plačící dítě, na které nic nezabírá, nakonec přece jen podaří utišit.

Až to přijde, tak to přijde

Využila jsem hezkého sobotního podvečera a přemluvila muže k procházce s foťákem. Těžko říct, jak dlouho ještě budeme s mrnětem jedno tělo, a tak je nejvyšší čas udělat nějakou fotku s břichem na památku. Vždycky když se vidím… v zrcadle, na fotkách… jsem překvapená, jak velký ten pupek je. Z mého úhlu pohledu se to ani nezdá.

Zrovna včera jsem pročítala články a diskuze o tom, jak se začít těšit na porod. Většina maminek si pochvalovala, jak to ta příroda má pěkně zařízené. Poslední měsíc je hrůza a děs. Člověk je nateklý, všechno ho bolí, zadýchává se, pálí ho žáha, pořád chodí čůrat, nemůže se ohnout, nemá v čem chodit – ponožky si neobuje, šnůrky nezaváže, do mnoha bot se nevejde. To jde potom to těšení se na porod samo.

U mě v tomhle ohledu příroda nějak „zklamala“. Bezproblémový průběh těhotenství nadále trvá. Nateklé ruce a nohy sice trošku mám, ale není to nic katastrofického. Boty obuju snad všechny, ale stejně v tom teple teď nosím hlavně žabky, takže téma obouvání moc neřeším. Kdyby na to přišlo, myslím, že i ty ponožky bych si obula, ačkoli body za estetické provedení bych asi neobdržela. Pravda, snubák jsem si raději sundala a rvala bych ho zpátky horko těžko, ale myslím, že nakonec by se podařilo. Občas cítím stydkou kost, je to jako bych intenzivně cvičila roznožku, ale je to jen občas a navíc to není nic hrozného. Žádnou jinou bolest nepociťuji. Na zadýchávání si nemůžu stěžovat. Tedy alespoň „při normálním provozu“, vysokohorská turistika by mi asi dělala problém. Popravdě mě teď ale stejně neláká a na autobus svižným krokem dojdu, co víc si přát. Žáha mě sem tam (v závislosti na tom, co sním) pálí, ale opravdu jen občas, navíc vím, jak ji zkrotit. Zatím vždy zaručeně zabral zelený ječmen a chlorella. A když nesním kus čokolády nebo flák grilovaného masa, tak se s ní vlastně ani nemusím trápit. Toaletu navštěvuji častěji, to je fakt, ale třeba minulý týden jsem zvládla devadesátiminutové promítání v kině, aniž bych musela prchat. V noci vstávám tak jednou, maximálně dvakrát. Postel v novém bytě ještě nemáme, tvrdošíjně jsem trvala na tom, že důležitější jsou dveře, potom až postel, takže spíme na zemi na matraci. Abych byla upřímná, občas si při tom vstávání připadám jako vorvaň, z toho ale vystřelím jako laňka, až jsem sama překvapena.

Zkrátka ačkoli se může zdát, že vypadám jako velryba, já se tak většinu času necítím. Těšit se na porod je potom trochu složitější. Zatím si říkám, ještě ne….  V pondělí přijde truhlář a odpoledne jdeme s mužem na předporodní kurz, v úterý přijdou napojit umyvadlo a přivrtat světla, ve středu je muž pryč a nemohl by mě doprovodit na sál… Jak tak ale koukám na ty fotky, asi je čas hodit se do klidu a nechat věci plynout. Neříkat si, že ještě ne, ale smířit se s tím, že to může přijít každou chvíli. A až to přijde, tak to prostě přijde.

Vlaštovky

Už delší dobu mě fascinují vlaštovky. Nevím čím to, nějak mě uklidňují. Vždycky si vzpomenu na Traband, Vlaštovky byla jedna z prvních písniček, které jsem od nich slyšela. Chvíli jsem přemýšlela i o tetování - tři vlaštovky na zápěstí. Zatím na něj nedošlo. Těžko říct, jestli někdy ano. Mám je aspoň na oblečení.