Pohled na svět vymykající se optice fyziky a jejich atomů vede člověka k přemýšlení o existenci světa, o jeho podstatě … o Bohu. V tento okamžik je už jen krůček k rozhodnutí notně se podívat pod pokličku víry.
Začátek akademického roku je tím nejvhodnějším okamžikem k rozhodnutí, zda se člověk chce skutečně přidat ke společenství lidí věřících v nadpozemskou sílu, která je strůjcem tohoto světa. Právě v říjnu začínají přípravy na svátosti – křest, biřmování a eucharistii.
Otčenáš jsem znala už jako dítko školou povinné, svoji první (a na dlouhou dobu také poslední) mši jsem absolvovala snad ještě dříve. Tím to však končí. Obraz Madony visí nad postelí mé babičky jen ze zvyku, u nás doma byste podobný výjev nenašli vůbec. O náboženství se v naší rodině nikdy nemluvilo.
Nedokážu si vybavit, co bylo impulsem k tomu, abych se začala o víru a církev zajímat. Možná mě ovlivnil příchod na vysokou školu a s tím související změna životního stylu, která šla ruku v ruce se zvyšujícím se množstvím chaosu v mém nitru. Možná na mě zapůsobily některé návštěvy kostelů, při kterých jsem se cítila příjemně. Jistou inspirací byla i má kamarádka, která se nechala pokřtít dva roky přede mnou.
Právě ona mi dala e-mail na kněze Pavla Bača, který má přípravy v olomoucké akademické farnosti na starosti. Nechat se pokřtít v římskokatolické církvi mi připadalo přirozené. Vždyť katolíků je u nás nejvíce a i moji rodiče jsou v této církvi pokřtěni (je to stejný případ jako s onou Madonou nad postelí). Rozhodovat jsem se tedy nemusela a hned jsem se posunula ke kroku číslo dvě – schůzka s knězem.
Kvůli neúprosnému rozvrhu ve škole jsem nemohla navštěvovat kolektivní sezení a přípravu jsem tak měla individuální. Skoro rok a půl jsem se tedy vždy jednou za dva týdny setkala s knězem, rozebírali jsme různá témata spjata s životem věřících. Vyprávěl mi o Bibli, hříchu, liturgickém kalendáři i krizi víry.
Byly to příjemné chvíle, které mi pomohly proniknout do života, pro mě zcela nového. Pomohly mi při zvládání překážek, se kterými se dospělý rozhodnutý nechat se pokřtít dříve, nebo později potká. Ne vždy je okolí ohleduplné a chápavé. Častěji se člověk setkává s pobavenými úsměvy a odsuzujícími pohledy. Ačkoli se někomu může zdát, že tři miliony věřících v Česku, je dost, nevěřící mají v naší malé republice výraznou převahu. Není potom divu, že člověk připravující se na svátost může v některých chvílích působit jako exot.
Ale co … člověk si zvykne … jsem věřící exot. A od 13. května, tedy ode dne, kdy mě monseigneur Graubner polil svěcenou vodou a dostala jsem křestní a biřmovací list, na to mám i papíry.
Začátek akademického roku je tím nejvhodnějším okamžikem k rozhodnutí, zda se člověk chce skutečně přidat ke společenství lidí věřících v nadpozemskou sílu, která je strůjcem tohoto světa. Právě v říjnu začínají přípravy na svátosti – křest, biřmování a eucharistii.
Otčenáš jsem znala už jako dítko školou povinné, svoji první (a na dlouhou dobu také poslední) mši jsem absolvovala snad ještě dříve. Tím to však končí. Obraz Madony visí nad postelí mé babičky jen ze zvyku, u nás doma byste podobný výjev nenašli vůbec. O náboženství se v naší rodině nikdy nemluvilo.
Nedokážu si vybavit, co bylo impulsem k tomu, abych se začala o víru a církev zajímat. Možná mě ovlivnil příchod na vysokou školu a s tím související změna životního stylu, která šla ruku v ruce se zvyšujícím se množstvím chaosu v mém nitru. Možná na mě zapůsobily některé návštěvy kostelů, při kterých jsem se cítila příjemně. Jistou inspirací byla i má kamarádka, která se nechala pokřtít dva roky přede mnou.Právě ona mi dala e-mail na kněze Pavla Bača, který má přípravy v olomoucké akademické farnosti na starosti. Nechat se pokřtít v římskokatolické církvi mi připadalo přirozené. Vždyť katolíků je u nás nejvíce a i moji rodiče jsou v této církvi pokřtěni (je to stejný případ jako s onou Madonou nad postelí). Rozhodovat jsem se tedy nemusela a hned jsem se posunula ke kroku číslo dvě – schůzka s knězem.
Kvůli neúprosnému rozvrhu ve škole jsem nemohla navštěvovat kolektivní sezení a přípravu jsem tak měla individuální. Skoro rok a půl jsem se tedy vždy jednou za dva týdny setkala s knězem, rozebírali jsme různá témata spjata s životem věřících. Vyprávěl mi o Bibli, hříchu, liturgickém kalendáři i krizi víry.
Byly to příjemné chvíle, které mi pomohly proniknout do života, pro mě zcela nového. Pomohly mi při zvládání překážek, se kterými se dospělý rozhodnutý nechat se pokřtít dříve, nebo později potká. Ne vždy je okolí ohleduplné a chápavé. Častěji se člověk setkává s pobavenými úsměvy a odsuzujícími pohledy. Ačkoli se někomu může zdát, že tři miliony věřících v Česku, je dost, nevěřící mají v naší malé republice výraznou převahu. Není potom divu, že člověk připravující se na svátost může v některých chvílích působit jako exot.
Ale co … člověk si zvykne … jsem věřící exot. A od 13. května, tedy ode dne, kdy mě monseigneur Graubner polil svěcenou vodou a dostala jsem křestní a biřmovací list, na to mám i papíry.
