Být odpočatá a nad věcí

"Mám chvilky, kdy si připadám jako superžena. Trvají teda jen pár vteřin, ale stojí za to..." okomentovala včera svoji fotku plotny plné dobrot na instagramu jedna z mých oblíbených blogerek. Mluví mi z duše. Taky to tak mívám. A když se nad tím zamýšlím, taky to často přichází při pohledu na výsledky části dne strávené v kuchyni..

Zdroj: www.curlyandcandid.co.uk

Mám-li být ale upřímná, pocit superženy se u mě už dlouho nedostavil. Ale moc dobře si pamatuji, jak příjemný je. A taky jak pomíjívý. Sotva si člověk vychutná triumf na poli kuchařského umění, hned si uvědomí, že bitva s koštětem v ruce ho ještě čeká. Když i tady zvítězí, vyzve ho na souboj žehlicí prkno, zaplevelená zahrádka nebo domácí úkoly ratolestí. A tak pořád dokola. Není divu, že se pak i superžena najednou cítí unavená.

V posledních dnech mě zaráželo, jak jsem ospalá, jak mi všechno trvá a do ničeho se mi nechce. Brzy jsem tomu ale přišla na kloub. Dostala jsem menstruaci. Po porodu mnohem intenzivněji vnímám tu jízdu po hormonální dráze, která se měsíc co měsíc opakuje. Pokud se tomu člověk poddá a přizpůsobí, je to celkem příjemné. Jak se ponořit do svého menstruačního cyklu učí například Cyklická žena.

Právě na stránkách tohoto projektu jsem narazila na moc hezký článek o potřebě odpočinku (tady). Uvědomuji si, že s příchodem mateřství mi odpočinek dělá těžkosti. I když si sednu, hlava jede pořád dál. Pořád přemýšlím nad tím, co bych měla ještě udělat. A nejsou to jen úkoly spojené s běžnou péčí o domácnost, ale i věci typu ušít podsedáky nebo napsat článek na blog. Nebo si s vidinou odpočinku sednu k počítači a na facebooku se zabřednu do slovních přestřelek ve skupince o kojení nebo ekologické domácnosti. Ta ztráta času mě potom vždy mrzí. Tento týden jsem si uvařila kávu, zapálila svíčky, sedla si na sedačku... a pět minut na to jsem už šúrovala koupelnu, prostě mi to nedalo. Opravdový odpočinek je prostě věc, kterou se musím naučit. Třeba se pak znovu dostaví pocit superženy. Začínám totiž nabývat přesvědčení, že superžena je odpočatá žena a žena nad věcí.

Dokonalá matka

Ve stínu posledních dní, kdy se u našeho malého objevily zdravotní problémy, které budeme řešit ještě dlouho, jsem přemýšlela, trochu pochybovala a taky se ptala, jestli jsem dobrá máma. 

Tabulek jsem si dřív moc nevšímala. Občas jsem se jen tak pro zajímavost podívala, co by mělo dítko ve kterém věku umět. Náš prcek něco dělal dřív, něco zatím nedokázal. Nijak jsem to ale neřešila. Každé dítko je přeci jiné a rvát ho do nějakých smyšlených tabulek je nesmysl. 

Jenže čím víc jsme teď potkávali lékaře, tím víc se vyptávali. A umí tohle? A tohle? Hmm, to by ale už měl. Dostáli zkrátka svému názvu, lekali. Lekali tak, až mě skutečně vylekali. Pochyby na sebe nenechaly dlouho čekat. Neměla jsem ho víc stimulovat? Asi jsem ho měla víc dávat na bříško. A taky pod hrazdičku. Měli jsme si víc hrát s hračkami. Proč jen jsem nekoupila to černobílé chrastítko, když jsem na něj koukala. Malé děti přeci kolem sebe potřebují kontrastní věci a my jich asi nemáme dost.

Jedna má moudrá kamarádka mi napsala, že je přeci úplně fuk, co a kdy se dítko přesně naučí dělat, pokud s tím já budu smířená. Jde o to přijmout věci takové, jaké jsou. I nemocné dítě totiž může být šťastné a naopak to zdravé může trpět jen proto, že nezapadá do tabulek.

Postupně se mi to v hlavě poskládalo. Ať už jsem udělala nebo neudělala cokoli, jsem dobrá máma. Vždy jsem se snažila dělat věci tak dobře, jak jen jsem v danou chvíli uměla. A to, že mám občas pochyby, je toho jen důkazem. Ony ty špatné mámy se tímhle totiž vůbec netrápí.

Taky mi došlo, že máme to nejdokonalejší dítě. Vybralo si nás, protože k nám prostě patří. Na dnešek se mi zdál sen. Byla jsem s maličkým v nemocnici, personál ho odnesl a vrátil se s jiným dítětem, o kterém tvrdili, že tohle je skutečně biologicky moje. Pro mě to ale bylo cizí dítko a já stůj co stůj chtěla to původní. To byla úleva, když jsem se probudila a vedle mě ležel ten náš prcek.

5 měsíců

Včera to bylo přesně 5 měsíců, co se nám změnil život, přibyla v něm kopa lásky, taky strachu, bezzubé úsměvy i hlasitý pláč. Narodil se nám Adam. Teď zrovna prožíváme náročnější období. Jak se zdá, klubou se nám zuby. Ale foto bez zkřiveného obličeje jsme nakonec zvládli.

Učíme se býti rodiči

Jsou to přesně čtyři týdny od chvíle, kdy na svět přišel náš uzlíček štěstí. Čtyři krásné a zároveň náročné týdny. Všichni se teď doma poznáváme, učíme, děláme chyby, slavíme úspěchy, pronikáme do tajů kontaktního rodičovství, snažíme se maličkému usnadnit přechod z dělohy do našeho světa.

Čas teď utíká nějak moc rychle, zdá se mi. Každý den je stejný, a přeci jiný. Nikam se nehoníme, snažíme si ten společný čas užít. Už teď si jsem vědoma toho, že děti rychle rostou a maličkými miminky jsou jen malou chvíli. Už teď vidím, jak se mrňous den ode dne mění.

A měníme se i my. Nabýváme nových zkušeností, učíme se jazyk novorozeňat. Třeba můj muž byl ze začátku celý nesvůj, když si měl mimouše jen pochovat. Dnes už ho houpe v náruči či uspává na hrudi jako profík. I když pořád je ještě jistější, když je "mléčný bar" někde poblíž.

A jaké jsou postřehy těch posedních čtyř týdnů?

• Znovu jsem se přesvědčila o tom, jak pravdivý je Malý princ. Dospělí mají rádi čísla. Pokud se Vám narodí dítě a vy tu novinu oznámíte světu, ale nepřidáte informaci o váze a míře, bude hodně adresátů zklamaných.
• Oblíbená otázka lidí kolem: A je hodný? Nikdy nevím, jak odpovědět, ale o tom třeba někdy příště.
• Postýlka je ideální prostor pro odložení všech potřebných věcí. A pořízení postele o rozměreh 200 x 200 cm bylo velmi prozíravé.
• Šátek na nošení je geniální vynález. Je to jistota, že se vám plačící dítě, na které nic nezabírá, nakonec přece jen podaří utišit.

Až to přijde, tak to přijde

Využila jsem hezkého sobotního podvečera a přemluvila muže k procházce s foťákem. Těžko říct, jak dlouho ještě budeme s mrnětem jedno tělo, a tak je nejvyšší čas udělat nějakou fotku s břichem na památku. Vždycky když se vidím… v zrcadle, na fotkách… jsem překvapená, jak velký ten pupek je. Z mého úhlu pohledu se to ani nezdá.

Zrovna včera jsem pročítala články a diskuze o tom, jak se začít těšit na porod. Většina maminek si pochvalovala, jak to ta příroda má pěkně zařízené. Poslední měsíc je hrůza a děs. Člověk je nateklý, všechno ho bolí, zadýchává se, pálí ho žáha, pořád chodí čůrat, nemůže se ohnout, nemá v čem chodit – ponožky si neobuje, šnůrky nezaváže, do mnoha bot se nevejde. To jde potom to těšení se na porod samo.

U mě v tomhle ohledu příroda nějak „zklamala“. Bezproblémový průběh těhotenství nadále trvá. Nateklé ruce a nohy sice trošku mám, ale není to nic katastrofického. Boty obuju snad všechny, ale stejně v tom teple teď nosím hlavně žabky, takže téma obouvání moc neřeším. Kdyby na to přišlo, myslím, že i ty ponožky bych si obula, ačkoli body za estetické provedení bych asi neobdržela. Pravda, snubák jsem si raději sundala a rvala bych ho zpátky horko těžko, ale myslím, že nakonec by se podařilo. Občas cítím stydkou kost, je to jako bych intenzivně cvičila roznožku, ale je to jen občas a navíc to není nic hrozného. Žádnou jinou bolest nepociťuji. Na zadýchávání si nemůžu stěžovat. Tedy alespoň „při normálním provozu“, vysokohorská turistika by mi asi dělala problém. Popravdě mě teď ale stejně neláká a na autobus svižným krokem dojdu, co víc si přát. Žáha mě sem tam (v závislosti na tom, co sním) pálí, ale opravdu jen občas, navíc vím, jak ji zkrotit. Zatím vždy zaručeně zabral zelený ječmen a chlorella. A když nesním kus čokolády nebo flák grilovaného masa, tak se s ní vlastně ani nemusím trápit. Toaletu navštěvuji častěji, to je fakt, ale třeba minulý týden jsem zvládla devadesátiminutové promítání v kině, aniž bych musela prchat. V noci vstávám tak jednou, maximálně dvakrát. Postel v novém bytě ještě nemáme, tvrdošíjně jsem trvala na tom, že důležitější jsou dveře, potom až postel, takže spíme na zemi na matraci. Abych byla upřímná, občas si při tom vstávání připadám jako vorvaň, z toho ale vystřelím jako laňka, až jsem sama překvapena.

Zkrátka ačkoli se může zdát, že vypadám jako velryba, já se tak většinu času necítím. Těšit se na porod je potom trochu složitější. Zatím si říkám, ještě ne….  V pondělí přijde truhlář a odpoledne jdeme s mužem na předporodní kurz, v úterý přijdou napojit umyvadlo a přivrtat světla, ve středu je muž pryč a nemohl by mě doprovodit na sál… Jak tak ale koukám na ty fotky, asi je čas hodit se do klidu a nechat věci plynout. Neříkat si, že ještě ne, ale smířit se s tím, že to může přijít každou chvíli. A až to přijde, tak to prostě přijde.