Hladce, obrace

Čím dál tím víc se mi začínají líbit pletené věci, pletací jehlice mi připadají jako pozoruhodný nástroj a lidé, kteří s nimi umně kmitají sem a tam, mají můj obdiv. Dlouho jsem toužila po tom to taky umět, teď jsem se konečně odhodlala. Zašla jsme do obchodu, abych si koupila své první jehlice a vlnu. Pravda, nákup byl poněkud složitější, než jsem čekala. Jehlice jsou různých velikostí? A na každou  vlnu je jiná velikost? No možná jsem si napřed měla o pletení něco přečíst. Nakonec jsem vzala 3,5, k tomu patřičné klubko a utíkala domů. Tam jsem zkoukla několik videí na youtube. Spát jsem šla s pocitem, že tohle se prostě nemůžu naučit. Jak to ta ženská na monitoru dělá? Kde vzala to očko? Kudy to provléká? Proč mi to z těch jehlic tak klouže? A teď to zase nejde dolů! Ráno, zdá se, je ale skutečně moudřejší večera, a tak mi na stole leží první upletený pidikousek. No dokonalý rozhodně není. Každé očko jiné, některé zaběhnuté, ale co. Žádný učený z nebe nespadl. Hlavně, že mě to baví.

Ano, mami, jsem praštěná, ale mám být po kom

Stává se ze mě můj táta. Tedy, abych to uvedla na pravou míru, stává se ze mě kutil, jakým je můj táta. Oba se vyžíváme v řezání, spojování, natírání … Oba máme potřebu uspokojit své tvůrčí chutě a svrbění prstů … Oba utíkáme z reality, abychom ji nakonec mohli obohatit o svůj výrobek … A zároveň si u toho oba báječně odpočineme.

Ačkoli jeden rozdíl tu mezi námi je. Zatímco ON pracuje na velkém ponku v prostorné garáži, mně stačí obyčejný psací stůl v malém pokoji. Zatímco ON oprašuje svoje vrtačky, frézy a pily, já mám ve skříňce uložené nůžky, lepidlo a barvy na nejrůznější povrchy. ON sní o tom, že pod vánočním stromkem najde ohýbačku plechu, o které nedávno prohlásil, že nechápe, jak bez ní mohl tak dlouho žít. Já bych zase ráda dostala tavnou pistoli. Taky nechápu, jak jsem bez ní mohla tak dlouho žít.

Můj táta tvoří velké věci. Většinou užitkové. Dokonce i bazén na zahradě je jeho práce. To já jsem skromnější. Vyrábím jen drobnosti. Většinou na okrasu. Když je dodělám, tak se na ně koukám a patřičně si ten pocit hrdosti užívám … takže jsou vlastně taky užitkové. Aspoň pro mě.

Můj vztah ke kutilství se začal projevovat už v dětství, kdy jsem například lepila domečky z papíru a vyráběla ozdoby do oken (do těch opravdových, ne papírových). Ještě dneska má babička moje velikonoční kuřátko z vlny. Pravda, je už trochu opelichané. Asi jí na Velikonoce překvapím kuřetem novým.

Tehdy se mi docela dařilo, v mém rozletu mi však zabránila moje máma, která mi ustavičně zastřihávala křidýlka hláškami: „Ty jsi ale praštěná.“ Po odmlce jsem se ale nakonec ke svojí úchylce přecijen vrátila. Hrdě se teď hlásím ke své anomálii a tvořím jak o život. Jen za poslední týden mi na konto přibylo strašidýlko vydlabané z dýně (to už se tak proslavilo, že ho dokonce chtěli na halloweenské párty v Esku), podzimní věneček z listí, zdobený plátkem sušeného citrónu, umělými šípky a malými bílými kytkami (krášlí nám teď vchodové dveře do bytu) a pak ještě jedna věc, o které toho moc říct nemůžu, je to totiž dárek pro mého Drahého a nechci, aby si přečetl, co to je, dřív, než ten výtvor rozbalí. Prozradím jen to, že je ještě horký (teda spíš vlhký), dodělala jsem ho před chvílí. Doufám, že se mu bude líbit a třeba mi za to na oplátku doveze sníh.

Teď tu sedím a přemýšlím, co budu dělat dál. Možná se vydám ve šlépějích supermarketů a začnu se už připravovat na Vánoce. Není čas zahálet.

Jsme prostě kutil.