Stýskání po psaní

Začalo se mi stýskat po psaní. Nemyslím tím teď krátké příspěvky na blog, aktuální střípky z mého života, ale "opravdové" články, které se rodí delší dobu. Články, jejichž psaní někdy dosti bolí, protože člověka nenapadají ty správné myšlenky a věty znějí krkolomně. Články, nad kterými musím trávit více času, ptát se, hledat informace, třídit je... Články, které obohacují... mě a snad čtenáře... A tak vznikl Bezový keř.

Na správné vlně

Kdo by to jen řekl. Stačí postesknout si na blogu a dějí se věci. Dnes jsem vstala se skvělou náladou a ve vzduchu cítila léto. To léto, které mi ještě včera tolik chybělo. S úsměvem a lehkostí jsem uklidila byt i balkon a potom hurá s dítkem na hřiště, zmrzlinu a potom k babičce. Tam jsem očesala švestky, s mamkou si vypila ledovou kávu a osvěžila se v bazénu. Domů jsme se procházkou vraceli až před setměním. Nasávala jsem vůni letního večera, obdivovala krásu opečovávaných zahrádek, dojímala se nad měnící se přírodou... Prosím, víc takových dní!

Zdroj: pixabay.com

Cestou jsem dnes narazila na úžasnou kytku, kterou jsem neznala - Nocenka zahradní (Mirabilis jalapa). Na rozdíl od jiných rozevírá nocenka své květy až pozdě odpoledne a zavírá je až k ránu. Obzvlášť když je pospolu vícero keříku s různě barevnými květy, dělá to neuvěřitelnou parádu v jinak už pomalu usínající zahradě.

Léto, kde jsi?

Venkovní teplota dnes sice začala opět stoupat, ale má letní nálada je někde ztracená. Mise zítřejšího dne je tedy jasná. Stůj co stůj ji najít :-) Krásné léto všem!

Síla jara

Miluji jaro. Má neuvěřitelnou energii, která dokáže rozproudit krev v těle, dodat sílu a chuť na nové věci. Letos to cítím obzvláště intenzivně.

Zdroj: dbasolved.com

Stejně jako se teď den ze dne mění příroda kolem, mám touhu měnit svůj život. Jsem snílek. Ráda plánuji, představuji si, jak bych chtěla žít, co dělat. Proměnit ale tyto sny a přání v realitu, to je mnohdy složitější. Tentokráte mám pocit, že se skutečně něco děje. Mám několik předsevzetí, které se intenzivně snažím plnit:

• být víc venku
• víc poslouchat hudbu
• pravidelně se hýbat
• jíst zdravěji
• dělat věci hned/neodkládat
• dělat to, co mi dělá radost

Jak zpětně koukám na příspěvky tady na blogu, psala jsem vloni v dubnu podobně laděný článek. Jsem o to víc zvědavá, jestli se mi tentokráte podaří posunout se dál :-)

Být odpočatá a nad věcí

"Mám chvilky, kdy si připadám jako superžena. Trvají teda jen pár vteřin, ale stojí za to..." okomentovala včera svoji fotku plotny plné dobrot na instagramu jedna z mých oblíbených blogerek. Mluví mi z duše. Taky to tak mívám. A když se nad tím zamýšlím, taky to často přichází při pohledu na výsledky části dne strávené v kuchyni..

Zdroj: www.curlyandcandid.co.uk

Mám-li být ale upřímná, pocit superženy se u mě už dlouho nedostavil. Ale moc dobře si pamatuji, jak příjemný je. A taky jak pomíjívý. Sotva si člověk vychutná triumf na poli kuchařského umění, hned si uvědomí, že bitva s koštětem v ruce ho ještě čeká. Když i tady zvítězí, vyzve ho na souboj žehlicí prkno, zaplevelená zahrádka nebo domácí úkoly ratolestí. A tak pořád dokola. Není divu, že se pak i superžena najednou cítí unavená.

V posledních dnech mě zaráželo, jak jsem ospalá, jak mi všechno trvá a do ničeho se mi nechce. Brzy jsem tomu ale přišla na kloub. Dostala jsem menstruaci. Po porodu mnohem intenzivněji vnímám tu jízdu po hormonální dráze, která se měsíc co měsíc opakuje. Pokud se tomu člověk poddá a přizpůsobí, je to celkem příjemné. Jak se ponořit do svého menstruačního cyklu učí například Cyklická žena.

Právě na stránkách tohoto projektu jsem narazila na moc hezký článek o potřebě odpočinku (tady). Uvědomuji si, že s příchodem mateřství mi odpočinek dělá těžkosti. I když si sednu, hlava jede pořád dál. Pořád přemýšlím nad tím, co bych měla ještě udělat. A nejsou to jen úkoly spojené s běžnou péčí o domácnost, ale i věci typu ušít podsedáky nebo napsat článek na blog. Nebo si s vidinou odpočinku sednu k počítači a na facebooku se zabřednu do slovních přestřelek ve skupince o kojení nebo ekologické domácnosti. Ta ztráta času mě potom vždy mrzí. Tento týden jsem si uvařila kávu, zapálila svíčky, sedla si na sedačku... a pět minut na to jsem už šúrovala koupelnu, prostě mi to nedalo. Opravdový odpočinek je prostě věc, kterou se musím naučit. Třeba se pak znovu dostaví pocit superženy. Začínám totiž nabývat přesvědčení, že superžena je odpočatá žena a žena nad věcí.

Čas zpomalení, rozjímání, vzpomínání

Dušičky. Svátek, který je v obležení všech těch kostlivců, vyvalených bulv, velkých pavouků a rozzářených dýní dosti nenápadný. Svátek považovaný za smutný. Já ho však vždycky měla ráda.

Už odmala ho vnímám jako čas naplněný setkáváním. Víkend před Dušičkami se naše rodina schází, a to i s těmi vzdálenějšími členy. Jednou za rok mám tak možnost potkat vzdálené tety, strýce nebo vlastnice a vlastníky. Zapálíme na hrobě svíčku, společně si sedneme, popovídáme si a dáme si i něco dobrého.

Moc ráda procházím svíčkami ozářeným hřbitovem, prohlížím výzdobu hrobů a ze všeho nejraději v uličkách mezi pomníky potkávám lidi, které jsem už dlouho neviděla. Dokonce mě těší, když se procházím třeba s babičkou a potkáme někoho, koho sice já vůbec neznám, ale ona ano a s radostí se s ním zapovídá. Nasávám potom to zvláštní teplo planoucí v lidské blízkosti. Mám pocit, že dnešní doba setkávání příliš nepřeje. Lidé ráno odejdou do práce, večer se vrátí, zabouchnou za sebou dveře a ven už nevyjdou. Každý má dost svých starostí, nikdo nemá na nic čas. A na setkávání už vůbec ne. Jak vidno, Dušičky jsou jedna z příležitostí, jak se přeci jen potkat.

Čím jsem starší, tím je pro mě toto období také časem zpomalení, rozjímání, vzpomínání. Čas, kdy mám chuť naladit se na své předky, na dobu minulou. Čas jakéhosi krásnosmutnění.

Foto: proglas.cz

Letos ve mě navíc začalo rezonovat téma smrti. Jako bych si najednou uvědomila, že se jedná o naprosto přirozenou součást života. Smrt není nic, čeho bychom se měli bát, utíkat před ní, popírat ji. Smrt prostě je a jednou se s ní všichni setkáme. Smrt je konec a taky začátek.

Začala jsem se o ni a o její pojetí zajímat víc, našla jsem si knížky, především ty určené dětem, které mi pomohly vyřešit, jak o smrti mluvit s těmi nejmenšími, ale hlavně vyjasnit si, jak ji sama vnímám. Také jsme se porozhlédla po různých webech a aplikacích týkajících se tohoto tématu. Kdo nezná projekt Cesta domů, doporučuji se podívat na jejich stránky. Právě oni mimo jiné vydávají moc povedené publikace.

Něco málo jsem také hledala o historii dušiček. Zjistila jsem, že ve své podstatě vychází z keltského svátku Samhain, během kterého živí ukazují cestu mrtvým v době, kdy se hranice mezi jejich světy stírají. Tradicím tohoto dne se nejvíce blíží Halloween. Oslava, kterou jsem v našich končinách vnímala jako cizorodou. Jak jsem ale zjistila, není tomu úplně tak. I nás se naši předkové převlékali do starých hader, malovali si masky a zapalovali vydlabané lucerny jako ochranu před zlými duchy.

Přemýšlím, jak pojmout Dušičky do budoucna. Rozhodně chci, aby i naše děti vnímaly tento svátek jako něco důležitého, stejně jako já. Asi se ale nebudu bránit ani troše zábavy. Klidně si s nimi vydlabu dýni nebo upeču sušenky ve tvaru pavouka. A u toho si budeme povídat. O předcích, o smrti, o smutku, ale i radosti, o setkávání a blízkosti, o konci, ale i začátku.

Léto, kde jsi?

Letošní léto je nějaké zvláštní. Něco mi na něm chybí. Ale nevím přesně co. Jako bych si ho nedokázala naplno užít. Utíká to strašně rychle a já nestíhám dělat to, co bych chtěla. Nebo bych to možná stihla, ale nemám na to sílu? Nevím. Mám pocit, že neumím pořádně vypnout a nechat se jen tak unášet, užívat si přítomný okamžik.

Byli jsme na chalupě, koupali se v lomu, vyšli si do lesa, navštívili naše kamarády v jejich starém mlýně, který nedávno koupili, i kraví farmu, kde jsme si hladili malá telátka. Zažili dvě oslavy pod širým nebem. Podnikli jsme výlet vlakem do Břeclavi a odtud pěšky do Lednice. Prošli jsme se z Prostějova na Plumlov. Vytapetovali jsme kousek chodby, pověsili tam nový věšák na bundy a uklidili budoucí dětský pokoj. A přesto přese všechno mám pocit, že je to málo.

Mám pocit, že jsme málo venku, málo se koupeme, málo chodíme do lesa, málo sedáváme na balkoně, málo koukáme na východ nebo západ slunce, jíme málo melounů i zmrzliny...

Čas na změnu

Chci dělat spoustu věcí, tolik, že to není možné stíhat, a tak ve výsledku nedělám nic. Tak například ve světě jazyků jsem se snažila proniknout do tajů angličtiny, španělštiny, ruštiny, japonštiny, arabštiny. Dodnes neumím pořádně ani jeden z těchto jazyků. Doma mám dvě krabice výtvarných potřeb, ale skoro nic netvořím. Naposledy vánoční přání, potom už ani ťuk. Na kytaru jsem se naučila "Koule se, koulelo" a potom na ni nesáhla. Už mi i praskly struny stářím.

Někdy mě to vážně štve. Nic pořádně neumím, v ničem nejsem dobrá. Zrovna dneska mám chvilku, kdy jsem rozhodnutá to změnit. No jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží.

A teď vybrat z té kopy věcí ty, které budu dělat:

1) Neodkládat
Dělat věci hned a neodkládat je. Každý den udělat jednu věc, do které se mi nechce.

2) Žít víc ekologicky

Zjistit si víc o konceptu "zero waste". Nakupovat jen to, co opravdu potřebujeme a s minimem obalů. Našít sáčky a nákupní tašky. Šetřit vodou (prelátory, úspornou sprchovou hlavici a šetřič vody do WC už mám vyhlídnuté). Jídlo méně kupovat a více připravovat doma.

3) Jíst zdravěji

Omezit sladké. Jíst víc ovoce a zeleniny.

4) Začít znovu běhat

Vyběhnout alespoň jednou týdně. Do léta zvládnout 10 km.

5) Naučit se dobře anglicky

Angličtině se věnovat každý den se alespoň 10 minut. Minimálně jednou týdně si pustit nějaký film nebo seriál v originále.

Foto: healthywomen.org

Na houpačce

Poslední dva měsíce jsou u nás jako na houpačce. Společně s malým bojujeme s jeho zdravotními problémy. Už to vypadalo dobře a pak přišlo zhoršení. Moje nálada je taky dosti proměnlivá. Optimistické vyhlídky střídá nejistota, strach. Chuť zalézt do peřin a celý den nevylézt si podává ruce s lítostí, že se nikam pořádně nedostanu, že jsem sama a že potřebuji změnu - vypadnout, vypovídat se, vybrečet se, dát si kafe, zajít ke kadeřnici. Je to velká škola života.

Vyhledávám teď hezké a něžné věci. Potřebuju to. Dnes jsem si i říkala, že bych si zatančila, jako lesní žínka, vlnit se sem a tam. Nebo bych si zacvičila jógu, ladně se přenášet  jedné pozice do druhé. Ale vzhledem k tomu, jak dlouho jsem necvičila, asi bych při obojím připomínala slona v porcelánu.

Moc jsem chtěla tulipány, ale u nás je v květinářství nemají a do města se teď nedostanu. Nakonec jsem si je přece jen přivolala. Sestřenka se stavila na návštěvu a dovezla mi je jako dáreček.

Když se koukám kolem sebe

Dnes jsem si říkala, že mě ta zima už nějak nebaví. A to je teprve leden. Napadlo mě, že si koupím nějakou kytku pro rozveselení. Cestou jsem šla kolem naší kapličky, stojí před ní kříž, tak jsem si ho pořádně prohlédla. Nikdy jsem si nevšimla, jak je hezký. Potěšilo mě to.

Chvíli na to jsem na chodníku potkala paní v červeném kabátku s kapucí a červeným kočárkem. Jako červená karkulka. Úplně tu ulici prozářila. Pobavilo mě to.

O kousek dál se venčila fenka a banda roztomilých štěňátek. Rozněžnilo mě to.

No nakonec to byl fajn den. Stačilo jen otevřít oči a koukat kolem sebe. Jen v tom květinářství zklamali. Výběr řezaných kytek byl mizerný. A já si myslela na eukalyptus, vax, eustomu či něco podobného. Jedna z mála věcí, které mi po odstěhování se z města chybí - kvalitní květinářství.

Rozpolcená

Včera večer jsem se pustila do úklidu Adamovy skříňky  s oblečením a při té příležitosti jsem vytřídila věci, které mu už jsou malé. Přiznám se, že jsem tento krok odkládala už hodně dlouho. Moc dobře jsem totiž věděla, že to znamená přiznat si, že ten prcek už není prcek. Ale překonala jsem se. A byla jsem z toho naměkko. To vážně byl tak prťavý? To fakt měl tak malinkatou nožičku? Kdy jako stihnul vyrůst? Kam se podělo to malinkaté miminko? Každý posun, každá nová dovednost mě hřeje a těší, ale zároveň je mi smutno, že to tak letí.

To se takhle jednou o půlnoci probudím a mám tuze dobrou náladu :-)

Vlaštovky

Už delší dobu mě fascinují vlaštovky. Nevím čím to, nějak mě uklidňují. Vždycky si vzpomenu na Traband, Vlaštovky byla jedna z prvních písniček, které jsem od nich slyšela. Chvíli jsem přemýšlela i o tetování - tři vlaštovky na zápěstí. Zatím na něj nedošlo. Těžko říct, jestli někdy ano. Mám je aspoň na oblečení.

Bruslení na hraně dokonalosti

Mám sklony hrát si na paní dokonalou. Kdyby na mém místě byla nějaká moje kamarádka, kdyby se rozpovídala o tom, co všechno má v plánu, co chce nebo „musí“ stihnout, asi bych ji zarazila a řekla jí, že je blázen. Život přeci není závod, kde musíme doběhnout jako první, v rekordním čase a ještě upravené. Jsou věci, na kterých opravdu záleží, které nás posouvají vpřed a mění naše životy. Pak jsou ale věci, o kterých si myslíme, že je musíme dělat, ale které jsou ve skutečnosti naprosto nedůležité. Ono "musím" je jen přelud v naší hlavě. Nic nemusíš, když nechceš! Tohle všechno bych jí řekla.

Jenže na sebe má člověk vždycky větší nároky než na ostatní, a tak ačkoli tohle všechno vím a tak krásně bych radila jiným, samotné se mi občas stává, že ztrácím zdravý rozum a stůj co stůj se snažím bruslit na hraně dokonalosti a nespadnout přitom na ústa. Ale uvědomuju si to a snažím se na tom pracovat. Proflákaný den vnímám většinou jako hřích, tolik věcí se dalo za tu dobu stihnout. Včera jsem si ho ale dopřála… a bez výčitek. Seriály, oběd do postele, vana se solí, svíčky, bonboniéra… Člověk se musí někdy odměnit.

 Foto: freeimages.com

Májová neděle

Na snídani jsem připravila palačinky... s mascarpone, marmeládou, lesním ovocem a šlehačkou. Snědli jsme je v posteli. Potom jsem při bloudění internetem narazila na písničku Májová, kterou si Tatiana Vilhelmová a Vojta Dyk prý nahráli jen tak, z lásky a pro sebe. Líbí se mi. Trefila se do nálady.

A teď jdu vyžehlit tu kopu prádla...aby té romantiky nebylo moc. Ale pustím si k tomu něco hezkého, to zase jo.

Na venkov

Čím víc o sobě jaro začíná dávat znát, tím víc mě to táhne ven. Zase mě přepadá touha sbalit kufry a přestěhovat se na venkov. Do klidu. Obklopit se zelení, poslouchat ptáky, nasávat energii slunečních paprsků... Tento víkend se pryč z města nedostanu, tak alespoň virtuálně...

Zdroj: www.pinterest.com

Den za dnem

Poslední dny ubíhají nějak moc rychle, nestíhám se pomalu ani nadechnout. Předminulý víkend jsme se s pár kamarády vydali na proházku údolím Doubravy. Krásné to bylo.

Potom mě čekal týden naplněný prací, uklizením, vařením, sportem… A najednou tu byl čtvrtek. Po práci jsem oběhla půl města. Dostala jsem totiž za úkol udělat mrkvovou pomazánku a k tomu koupit pečivo a zeleninu pro 30 lidí. 

V pátek zubař, potom kosmetička. Rychle zabalit věci a tradá na víkendový pracovní seminář. Čerpala jsem nové infromace, zkušenosti, nořila jsem se sama do sebe a hledala vnitřní sabotéry svých snů. Náročné to bylo.

Nechápu, kam se ztratily dny z tohoto týdne, nějak se mi nechce věřit, že je tu zase čtvrtek večer…

Můžeš...

Můžeš dělat, být a mít všechno, co si dokážeš představit.

Takový pohodový večer

M. včera zvládnul část státnic. Já mám dnes narozeniny. Šampaňské, svíčky, něco dobrého na zub, Traband... takový pohodvý večer.

Za šera

Když jsem v půlce ledna šla z práce o něco dřív, než tomu bylo v poslední době obvyklé, překvapilo mě, že je ještě šero. Zaradovala jsem se a začala se těšit, jak si následující týden, kdy budu mít dřívější směnu, prodlužující se den užiju. Neužila. Z kanceláře jsem odcházela zadumaná, takže jsem přibývající světlo ani nepostřehla. V pátek po práci jsem ještě běžela vyzvednout balíčky a nakoupit jídlo na víkend. Dvě přecpané tašky visící na ramenou, záda bolavá. Už jsem se viděla doma. Najednou jsem si uvědomila, že jsem to šero, na které jsem se těšila, vůbec nevnímala. Že až příliš často prchám ulicemi s pohledem upřeným na chodník a myšlenkami mimo. V tu chvíli jsem zpomalila a začala se koukat kolem sebe. Na stromy, nebe, měsíc, rozsvícená okna domů, lidi procházející okolo. Z nudné cesty domů se najednou stal docela zajímavý zážitek.

Foto: www.freeimages.com

Čas medvědího spánku

Mám teď medvědí nemoc a uchyluji se k zimnímu spánku, co na tom, že venku to zrovna moc na zimu nevypadá. Chce se mi spát. Přijdu večer z práce a polomrtvá padám do postele, ráno se pak z ní nemůžu vyhrabat... Potřebovala bych nějakou energetickou bombu.

Foto: Flickr