Už odmala ho vnímám jako čas naplněný setkáváním. Víkend před Dušičkami se naše rodina schází, a to i s těmi vzdálenějšími členy. Jednou za rok mám tak možnost potkat vzdálené tety, strýce nebo vlastnice a vlastníky. Zapálíme na hrobě svíčku, společně si sedneme, popovídáme si a dáme si i něco dobrého.
Moc ráda procházím svíčkami ozářeným hřbitovem, prohlížím výzdobu hrobů a ze všeho nejraději v uličkách mezi pomníky potkávám lidi, které jsem už dlouho neviděla. Dokonce mě těší, když se procházím třeba s babičkou a potkáme někoho, koho sice já vůbec neznám, ale ona ano a s radostí se s ním zapovídá. Nasávám potom to zvláštní teplo planoucí v lidské blízkosti. Mám pocit, že dnešní doba setkávání příliš nepřeje. Lidé ráno odejdou do práce, večer se vrátí, zabouchnou za sebou dveře a ven už nevyjdou. Každý má dost svých starostí, nikdo nemá na nic čas. A na setkávání už vůbec ne. Jak vidno, Dušičky jsou jedna z příležitostí, jak se přeci jen potkat.
Čím jsem starší, tím je pro mě toto období také časem zpomalení, rozjímání, vzpomínání. Čas, kdy mám chuť naladit se na své předky, na dobu minulou. Čas jakéhosi krásnosmutnění.
Foto: proglas.cz
Letos ve mě navíc začalo rezonovat téma smrti. Jako bych si najednou uvědomila, že se jedná o naprosto přirozenou součást života. Smrt není nic, čeho bychom se měli bát, utíkat před ní, popírat ji. Smrt prostě je a jednou se s ní všichni setkáme. Smrt je konec a taky začátek.
Začala jsem se o ni a o její pojetí zajímat víc, našla jsem si knížky, především ty určené dětem, které mi pomohly vyřešit, jak o smrti mluvit s těmi nejmenšími, ale hlavně vyjasnit si, jak ji sama vnímám. Také jsme se porozhlédla po různých webech a aplikacích týkajících se tohoto tématu. Kdo nezná projekt Cesta domů, doporučuji se podívat na jejich stránky. Právě oni mimo jiné vydávají moc povedené publikace.
Něco málo jsem také hledala o historii dušiček. Zjistila jsem, že ve své podstatě vychází z keltského svátku Samhain, během kterého živí ukazují cestu mrtvým v době, kdy se hranice mezi jejich světy stírají. Tradicím tohoto dne se nejvíce blíží Halloween. Oslava, kterou jsem v našich končinách vnímala jako cizorodou. Jak jsem ale zjistila, není tomu úplně tak. I nás se naši předkové převlékali do starých hader, malovali si masky a zapalovali vydlabané lucerny jako ochranu před zlými duchy.
Přemýšlím, jak pojmout Dušičky do budoucna. Rozhodně chci, aby i naše děti vnímaly tento svátek jako něco důležitého, stejně jako já. Asi se ale nebudu bránit ani troše zábavy. Klidně si s nimi vydlabu dýni nebo upeču sušenky ve tvaru pavouka. A u toho si budeme povídat. O předcích, o smrti, o smutku, ale i radosti, o setkávání a blízkosti, o konci, ale i začátku.
