Myšky v kuchyni

Možná je to tím, že s mužem plánujeme pořídit si brzy miminko. Možná, že mě přitahovala divoká příroda, vůně levandule, kouzlo staré usedlosti se zahradou vhodnou k pěstování ovoce a zeleniny. Taky jsem zjistila, že se mi líbí filmy a knížky, kde se vaří, peče, zavařuje. Tak či onak, Myšky v kuchyni mě chytly.

Tak trochu jsem Anně záviděla - tu přírodu všude kolem, tu přirozenost a volnost, blízkost "obyčejných" lidí z vesnice, kteří si žijí svoje životy, ale po očku sledují ten její a jsou schopni podat pomocnou ruku, když je potřeba. Zároveň jsem jí obdivovala - za to, že se nebojí jít za svými sny, za to, že bojuje, když se nedaří podle jejich představ, když jí život háže klacky pod nohy. Soucítila jsem s ní, když jí bylo do breku, když se cítila na dně, když nevědla kudy dál. Radovala jsem se, když se jí podařilo posunout se, vyrůst, volně se nadechnout.

Hltala jsem stránku za stránkou a obávala se, že brzy nastane ta chvíle, kdy příběh skončí. Po takových knížkách je těžké začínat číst jinou. Člověk se bojí, že už nebude tak dobrá. Konec příběhu mě sice trochu zklamal, až příliš připomínal happy end amerického filmu, ale jsem ochotna to prominout.

Když je čas, tak čtu

Čtu před spaním, ve vlaku, v čekárně u doktora... Čtu knížky nové i ty, které mi už nějakou dobu ležely netknuté v polici. Čtu knížky veselé i smutné, o životě ve městě, v lese i na bojovém poli. Chlapec na dřevěné bedně a Dcera sněhu mě v poslední době zaujaly nejvíc.

Mám ráda knížky a filmy s válečnou tematikou. Mrazí při nich v zádech, přichází pokora a uvědomění si, za co všechno může být člověk vděčný. Tušila jsem, že Chlapec na dřevěné bedně bude příjmeným čtením a moje očekávání se vyplnila. Jen někdy se mi večer po zhasnutí lampičky hůř usínalo.

Od Dcery sněhu jsem nevěděla, co čekat. Trochu jsme se bála, aby to nebylo až moc navověné nadpřirozenem. Nakonec mě kniha uchvátila, prožívala jsem každou řádku a s poslední tečkou mi tekly slzy.