Minuta ticha

Vyhlašuji minutu ticha za všechny sněhuláky...

Vzpomínáme a věříme, že se zase někdy v tom bílém ráji potkáme...

Jaké to je žít v klášteře?

Procházela jsem kolem kláštera a skrz mříže nakukovala do stinné zahrady. Cítila jsem vůni mystiky a chuť svobody lidské duše, která stoupá vzhůru k vyššímu principu. Hledám cestu souznění, harmonii duše se světem.
...
Jaké to asi je žít v klášteře?

Je jaro ...

... a všechno kvete
kytky, stromy, keře, mlází
mý srdce radostí tepe
mý oči dojetím slzí

Milovat

Miluji tě!
Jednoduchá věta tvořená dvěma slovy. Stejně jako Dobrý den. Přesto mi občas přijde moc dlouhá. Těžko vyslovitelná. Převaluje se na jazyku jako kynuté těsto a nechce se jí přes rty ven.

Dobrý den, učila mě maminka už odmala. Je slušné říkat Dobrý den. Slova běhají po patře a každou chvíli vypadnou. Miluji tě je však vryto v srdci a dostat se na povrch mu trvá déle. Při těchto slovech dáváme kus sebe. Proto je třeba s nimi šetřit. Musíme si ale dát pozor, abychom nešetřili příliš. Může se stát, že jej budeme schovávat na „vhodnou příležitost“ a ona nepřijde.

Jak se to pozná?
Jendou se mě jeden člověk zeptal, jak se pozná, když někdo někoho miluje. Byla jsem v rozpacích. Těsně před tím jsem se přiznala, že miluji, pár vteřin na to jsem nevěděla, jak to poznat.

Milovat znamená najít celistvost. Člověk je jako část dvoudílné skládačky. Je těžké najít druhý díl, ale když se to podaří, spojí se. Zmizí dvě částí a vznikne jeden obraz. Až když se jeden kousek ztratí, zanikne obraz a vzniknou zase dva díly.

Milovat znamená být úplný. Jen na to často zapomínáme. Neuvědomujeme si, že bez toho druhého by nám něco chybělo, že bez něj se měníme, že z jednoho obrazu stanou se dva dílky.

...

Nebaví mě psát. Nebaví mě mluvit. Nebaví mě slova. Jsou omezující. Někdy bych chtěla odjet … sama … obklopit se přírodou a … být ticho. Někdy bych chtěla slyšet „melodie lidí kolem sebe“.

Mám pocit, že moje aura je zmačkaná do jednoho velkého chuchvalce. Potřebovala bych ji načechrat, rozzářit. Potřebovala bych najít úsměv.

Chci fotit lidi a zvířata. Chci kreslit věci a jejich stíny. Chci plést dlouhé šály. Chci poslouchat hudbu. Chci pít lahodný čaj. Chci se dotýkat bosýma nohama země. Jen se mi nechce mluvit. Nechce se mi psát.

...

P.S. Lidi by se měli víc mazlit. Svět by potom vypadal jinak.