Učení s energeťákem

Energeťáky odvodňují. Pokud se člověk druhý den nechce cítit jako po tom nejdivočejším večírku, musí tělu dodat dostatek tekutin, tím však zvyšuje frekvenci návštěv na toaletě, což snižuje množství času, který by mohl být vyplněn učením.

Závěr: Pití energeťáku může být kontraproduktivní.

Řešení: Proměnit toaletu ve skripta.

Vítejte

Zdravím milé Marinky!
Slíbila jsem vymést pavučinky, zapálit v krbu a uvařit čaj... a já své sliby plním :-)

Konec doby temna

Občas se stane, že vzletná slova vystoupají do oblak ... tak vysoko, až zmizí z dohledu, mysl je plna rácia a zapomene na snění. Potom je těžké všímat si krás a ještě těžší je o nich psát. Tmavý závoj halí barvy, stírá drobné niance forem ... tlumí tóny. Co bylo jiné, je teď stejné. Co bylo neobyčejné, je teď všední. Okamžiky se ztrácí v proudu dne, který střídá noc a pak další den. Bílá a černá. Nic mezi tím. Jako klaviatura rozlazeného piána, kterého se ruka génia nedotkla již roky.

...

Stačí však jen jedno škrtnutí sirkou a temnota se rozplyne. Svět je opět barevný, různorodý ... a libozvučný.

A je to...

Uzavřela jsem další kapitolu svého života. Po úmorné práci na bakalářce a několikatýdenním vysedávání nad skriptkami a zápisky jsem dosáhla na vysněný titul Bc. Je to krásný, skoro až nepopsatelný pocit, který stál za veškerou vyloženou námahu.

A teď bych si představovala takovou tu skřípavou melodii, která naznačuje, že poeticky podaný začátek filmu je na hony vzdálený realitě.

Celý rok člověk myslí na to, že už je to tady, ale stejně ho to nedokáže dostatečně nakopnout k tomu, aby něco dělal. V okamžiku, kdy už cítí navlhlé ponožky, to jak mu začíná téct do bot, rozhoupe se konečně k činu. Stráví měsíc dva ustavičného klapání do klávesnice, tři týdny poctivého učení a jeden den šíleného stresu. Vypije litry kafe a tucty plechovek Red Bullu.

A na konci? Přijde pět minut slávy a euforie, to když zrovna čtou jeho jméno a dodávají, že bakalářku obhájil a státní závěrečnou zkoušku úspěšně složil a už ji nemusí opakovat. Pak se chvíli zubí do telefonu, když obvolává své blízké a dělí se s nimi o tu skvělou novinu. A potom … potom mu dojde, že je ze všeho šíleně utahaný a nejradši by šel spát.

Když se druhý den probudí, je ráno… stejné jako jakékoli jiné. Všechno to je takové nějaké stejné. Jen ta skripta už můžu hodit do tříděného odpadu. A až si budu dopisovat s magistrátem kvůli žádosti o větší kontejner na papír, můžu se podepsat Bc. Radka Spurná.

P.S. Doufám, že aspoň změna příjmení bude silnější zážitek.

Jsem věřící exot a mám na to papíry

Pohled na svět vymykající se optice fyziky a jejich atomů vede člověka k přemýšlení o existenci světa, o jeho podstatě … o Bohu. V tento okamžik je už jen krůček k rozhodnutí notně se podívat pod pokličku víry.

Začátek akademického roku je tím nejvhodnějším okamžikem k rozhodnutí, zda se člověk chce skutečně přidat ke společenství lidí věřících v nadpozemskou sílu, která je strůjcem tohoto světa. Právě v říjnu začínají přípravy na svátosti – křest, biřmování a eucharistii.

Otčenáš jsem znala už jako dítko školou povinné, svoji první (a na dlouhou dobu také poslední) mši jsem absolvovala snad ještě dříve. Tím to však končí. Obraz Madony visí nad postelí mé babičky jen ze zvyku, u nás doma byste podobný výjev nenašli vůbec. O náboženství se v naší rodině nikdy nemluvilo.

Nedokážu si vybavit, co bylo impulsem k tomu, abych se začala o víru a církev zajímat. Možná mě ovlivnil příchod na vysokou školu a s tím související změna životního stylu, která šla ruku v ruce se zvyšujícím se množstvím chaosu v mém nitru. Možná na mě zapůsobily některé návštěvy kostelů, při kterých jsem se cítila příjemně. Jistou inspirací byla i má kamarádka, která se nechala pokřtít dva roky přede mnou.

Právě ona mi dala e-mail na kněze Pavla Bača, který má přípravy v olomoucké akademické farnosti na starosti. Nechat se pokřtít v římskokatolické církvi mi připadalo přirozené. Vždyť katolíků je u nás nejvíce a i moji rodiče jsou v této církvi pokřtěni (je to stejný případ jako s onou Madonou nad postelí). Rozhodovat jsem se tedy nemusela a hned jsem se posunula ke kroku číslo dvě – schůzka s knězem.

Kvůli neúprosnému rozvrhu ve škole jsem nemohla navštěvovat kolektivní sezení a přípravu jsem tak měla individuální. Skoro rok a půl jsem se tedy vždy jednou za dva týdny setkala s knězem, rozebírali jsme různá témata spjata s životem věřících. Vyprávěl mi o Bibli, hříchu, liturgickém kalendáři i krizi víry.

Byly to příjemné chvíle, které mi pomohly proniknout do života, pro mě zcela nového. Pomohly mi při zvládání překážek, se kterými se dospělý rozhodnutý nechat se pokřtít dříve, nebo později potká. Ne vždy je okolí ohleduplné a chápavé. Častěji se člověk setkává s pobavenými úsměvy a odsuzujícími pohledy. Ačkoli se někomu může zdát, že tři miliony věřících v Česku, je dost, nevěřící mají v naší malé republice výraznou převahu. Není potom divu, že člověk připravující se na svátost může v některých chvílích působit jako exot.

Ale co … člověk si zvykne … jsem věřící exot. A od 13. května, tedy ode dne, kdy mě monseigneur Graubner polil svěcenou vodou a dostala jsem křestní a biřmovací list, na to mám i papíry.