Je o mně všeobecně známo, že jsem milovnice medvídka Pú. Už jen pohled na roztomilého, chlupatého medvěda mě uklidňuje. Vysvětlení jsou dvě. Jedno má Benjamin Hoff, který Púa nazývá mistrem taoismu. Podle jeho teorie na mě tlustý medvěd působí konejšivě díky svým vlastnostem a hlavně filozofickému pohledu na svět. Kreslená postavička pro malé děti a filozofie? Absurdní? Ale kdeže. Nebudu to více rozpitvávat, snad někdy příště, a nedočkavci, ať si přečtou Pú a Tao.
S druhým objasněním přišel nedávno můj přítel, když v souvislosti s jiným tématem prohlásil: „Už prostě nejsi holka, ale připravuješ se na to být matkou.“ Má pravdu. A platí to i v případě mých sympatiích k huňatému medožroutovi. Je kulaťoučký s buclatými tvářičkami, je nemotorný a navíc tak hloupoučký (nezaměňovat se slovem hloupý). Je to prostě roztomilý, použiju teď slovo z mého slovníku, snad je jeho význam jasný, ňuchňáček. Můj mateřský pud je zkrátka v plné polní.
Do Medvídka Pú jsem se natolik zamilovala, že jsem se rozhodla založit muzeum. Začala jsem tak sbírat knížky o tomhle chlupáčovi a předměty, na kterých je vyobrazen. Sem tam si stáhnu i nějaký ten film. A tak ke mně doputoval také snímek Moji kamarádi Tygr a Pú: Kamarádské příběhy.
Přiznám se, neviděla jsem ho celý. Nešlo to. Přežila jsem asi jen prvních deset patnáct minut a celou tu dobu jsem se s nevěřícně
vykulenýma očima ptala: „Co se to, a hrome (řekl by Pú), stalo?“ Kam se poděl ten hloupoučký medvídek, který našel svoje Tao? Najednou přede mnou byla úplně jiná postavička, která sice vzhledem připomínala starého, dobrého medvídka Pú, ač navlečeného do podivného oblečku (vybavil se mi Superman), chlupáč tu už však nehraje hlavní roli, je teď spíš jen podřadnou loutku v trapné partě, která řeší "zapeklité" případy. Veškeré kouzlo celého příběhu je náhle tatam. Zmizelo Tao, zmizel roztomilý medvěd, zmizela půvabná pohádka pro malé i velké. Zůstala jen nepovedená, laciná show pro mrňata.
Kdy už ti filmaři pochopí, že nadstavovaná kaše mívá hořkou chuť?
S druhým objasněním přišel nedávno můj přítel, když v souvislosti s jiným tématem prohlásil: „Už prostě nejsi holka, ale připravuješ se na to být matkou.“ Má pravdu. A platí to i v případě mých sympatiích k huňatému medožroutovi. Je kulaťoučký s buclatými tvářičkami, je nemotorný a navíc tak hloupoučký (nezaměňovat se slovem hloupý). Je to prostě roztomilý, použiju teď slovo z mého slovníku, snad je jeho význam jasný, ňuchňáček. Můj mateřský pud je zkrátka v plné polní.
Do Medvídka Pú jsem se natolik zamilovala, že jsem se rozhodla založit muzeum. Začala jsem tak sbírat knížky o tomhle chlupáčovi a předměty, na kterých je vyobrazen. Sem tam si stáhnu i nějaký ten film. A tak ke mně doputoval také snímek Moji kamarádi Tygr a Pú: Kamarádské příběhy.
Přiznám se, neviděla jsem ho celý. Nešlo to. Přežila jsem asi jen prvních deset patnáct minut a celou tu dobu jsem se s nevěřícně
vykulenýma očima ptala: „Co se to, a hrome (řekl by Pú), stalo?“ Kam se poděl ten hloupoučký medvídek, který našel svoje Tao? Najednou přede mnou byla úplně jiná postavička, která sice vzhledem připomínala starého, dobrého medvídka Pú, ač navlečeného do podivného oblečku (vybavil se mi Superman), chlupáč tu už však nehraje hlavní roli, je teď spíš jen podřadnou loutku v trapné partě, která řeší "zapeklité" případy. Veškeré kouzlo celého příběhu je náhle tatam. Zmizelo Tao, zmizel roztomilý medvěd, zmizela půvabná pohádka pro malé i velké. Zůstala jen nepovedená, laciná show pro mrňata.Kdy už ti filmaři pochopí, že nadstavovaná kaše mívá hořkou chuť?
2 komentáře:
ale jednoho medvídka Pú máš přece pořád na blízku.. a když už ne fyzicky, tak elektronicky...
To sice jo, ale nic to nemění na tom, že nemusí prznit toho animovanýho!
Okomentovat