V minulém příspěvku jsem byla poněkud skoupá na slovo. Zažila jsem něco neobvyklého a chtěla jsem se o to podělit, ale zároveň jsem potřebovala si své pocity prožít, nechat uležet, srovnat...
Byla jsem na přednášce o mětodě Cesta. A byla jsem z toho nadšená. Cesta uvolňuje staré rány na duši, čímž startuje samoléčivé procesy v těle.
Nejdřív jsem si přečetla knížku, která mě nadchla. Když jsme se dozvěděla o přednášce, věděla jsem, že na ni chci jít. Těšila jsem se. Neočekávala jsem nic konkrétního, jen jsem věděla, že to bude příjemně strávený čas, který mě obohatí a posune dál. A stalo se. Po dvou hodinách, kdy jsem hltala každé slovo, jsem odcházela fascinovaná. Prožila jsem kousek svojí cesty. Ačkoli jsem v této oblasti začátečník, jakýmkoli meditacím a podobným věcem jsem se doposud tak nějak vyhýbala, podařilo se mi hned napoprvé ponořit se do sebe poměrně hluboko. Zažila jsem něco neuvěřitelného. Dokonce mi vyhrkly slzy do očí. Cítila jsem příliv tepla. Setkala jsem se se svým já.
Jednoho dne bych si ráda prošla celou Cestu, jednoho dne bych sama sebe chtěla poznat víc.
1 komentář:
to je krásné ♥
Okomentovat