Mám sklony hrát si na paní dokonalou. Kdyby na mém místě
byla nějaká moje kamarádka, kdyby se rozpovídala o tom, co všechno má v plánu,
co chce nebo „musí“ stihnout, asi bych ji zarazila a řekla jí, že je blázen. Život
přeci není závod, kde musíme doběhnout jako první, v rekordním čase a
ještě upravené. Jsou věci, na kterých opravdu záleží, které nás posouvají
vpřed a mění naše životy. Pak jsou ale věci, o kterých si myslíme, že je musíme
dělat, ale které jsou ve skutečnosti naprosto nedůležité. Ono "musím" je jen přelud v naší hlavě. Nic nemusíš, když nechceš! Tohle všechno bych jí řekla.
Jenže na sebe má
člověk vždycky větší nároky než na ostatní, a tak ačkoli tohle všechno vím a
tak krásně bych radila jiným, samotné se mi občas stává, že ztrácím zdravý
rozum a stůj co stůj se snažím bruslit na hraně dokonalosti a nespadnout přitom
na ústa. Ale uvědomuju si to a snažím se na tom pracovat. Proflákaný den vnímám
většinou jako hřích, tolik věcí se dalo za tu dobu stihnout. Včera jsem si ho
ale dopřála… a bez výčitek. Seriály, oběd do postele, vana se solí, svíčky,
bonboniéra… Člověk se musí někdy odměnit.
Foto: freeimages.com
Žádné komentáře:
Okomentovat