Dokázala jsem to! Včera jsem poprvé v životě uběhla 5 km v kuse. Pro někoho možná maličkost, pro mě velký výkon. Nikdy jsem nebyla na dlouhé tratě. Už na základce jsem v šedesátce excelovala, ale na kilometru umírala. Vytrvalostní běh mě přitom fascinoval. Nazout pohodlné boty, dát sluchátka do uší, vypnout hlavu a jen běžet. Několikrát jsem se o to s nadšením pokoušela, ale ono nadšení se s každou další minutou po vyběhnutí snižovalo. Už po pár desítkách metrů jsem mívala jazyk na vestě a srdce v krku. Vracela jsem se zklamaná, jak mizerný výkon jsem podala, a s pocitem, že běhání prostě není pro mě.
Jenže ono mi to stejně nedalo, a tak jsem jednoho dne zkusila na internetu zadat „Jak začít běhat.“ Našla jsem si tréninkový plán a ten jsme dodržovala. Na začátku bylo 5 minut chůze a jen 1 minuta běhu. Brnkačka. Zvládla jsme to s přehledem, ale přitom bez blbého pocitu z toho, že jsem máčka, prostě jsem jen plnila plán. Postupně se množství času věnovanému chůzi snižovalo a naopak délka běhu prodlužovala – 5 minut, 8, 9, 15, 20… Cílem bylo 5 km za 30-35 minut. A tohoto cíle jsem včera, asi po třech měsících tréninku (nechodila jsem běhat 3x týdně, takže se délka krapet protáhla) dosáhla.
Běhání mě začalo (ne)skutečně bavit. Fascinuje mě sledovat, jak dokážu překonávat sama sebe. Občas přijdou chvíle, kdy to drhne, kdy mě píchá v boku a nemůžu se nadechnout, ale když to nevzdám a běžím dál, veškerá bolest přejde a najednou běžím s lehkostí. Jako bych se snad ani neměla zastavit. A ten pocit, když člověk dorazí do cíle, ten je nepřekonatelný.
2 komentáře:
Gratuluju! :-) že bych to zkusila ještě jednou, touhle metodou? :-)
Ségra, která běhání nesnáší, je taky nalomená :-)
Okomentovat