Výhledy

Když jsme začali hledat vlastní bydlení, měla jsem jasnou vidinu toho, jak by mělo vypadat. Představovala jsem si starý, prostorný byt v nějakém činžáku s vysokými stropy, dřevěnými parketami a dostatečně velkým balkonem, na který by se vešlo posezení, které bych si vyfešákovala a užívala si na něm ranní kávičku. Poblíž centra města, aby bylo všude kousek, ale s výhledem do vnitrobloku, do zeleně, do klidu. Taky dostatečně prosvětlený. Žádná tmavá špeluňka. Zkrátka něco podobného, co člověk vídá na blozích o skandinávských interierech. Navíc nejlépe v původním stavu, abychom si ho opravili a zařídili podle svého. A za rozumnou cenu, to se rozumí. Bylo mi jasné, že můj sen patří spíše do kategorie nereálný, ale přesto jsem doufala, že se alespoň této představě přiblížíme.

Nakonec jsme pořídili úplně obyčejný, ani malý, ale ani nijak extra velký byt v paneláku, bez vysokých stropů, bez parket a ke všemu 15 km za městěm. Jenže… ač teď bydlíme na sídlišti, koukáme na kopce, stromy, pole, potok… Je tu až neuvěřitelný klid, posloucháme ptáky a žáby. Sluníčko nám celý byt krásně prosvětuje. Na balkon se vejde posezení a zůstane i místo na koutek s bylinkami a kytkami. Protože byl byt v původním stavu, pořídili jsme ho za poměrně příjemnou cenu, nemuseli jsme se moc zadlužit a přitom nám zůstalo dostatek peněz na rekonstrukci, díky které naše hnízdo vypadá tak, jak si představujeme (tedy postupně začíná vypadat, ne všechno je už hotovo).  Co se může zdát jako velký odklon od původního snu, se nakonec ukázalo jako poměrně velké přiblížení se mu.

Navíc máme kousek babičku - s rodinný domkem a zahradou s pergolou a bazénem, jen tak mimochodem. A ségra s neteří bude brzy jen ob barák. Hlídání pro prtě a místo pro trávení parných dní zajištěno. No neberte to.

Ale ten výhled. Ten mě fascinuje asi nejvíc. Kam se hrabe nějaký vnitroblok.