Ve stínu posledních dní, kdy se u našeho malého objevily zdravotní problémy, které budeme řešit ještě dlouho, jsem přemýšlela, trochu pochybovala a taky se ptala, jestli jsem dobrá máma.
Tabulek jsem si dřív moc nevšímala. Občas jsem se jen tak pro zajímavost podívala, co by mělo dítko ve kterém věku umět. Náš prcek něco dělal dřív, něco zatím nedokázal. Nijak jsem to ale neřešila. Každé dítko je přeci jiné a rvát ho do nějakých smyšlených tabulek je nesmysl.
Jenže čím víc jsme teď potkávali lékaře, tím víc se vyptávali. A umí tohle? A tohle? Hmm, to by ale už měl. Dostáli zkrátka svému názvu, lekali. Lekali tak, až mě skutečně vylekali. Pochyby na sebe nenechaly dlouho čekat. Neměla jsem ho víc stimulovat? Asi jsem ho měla víc dávat na bříško. A taky pod hrazdičku. Měli jsme si víc hrát s hračkami. Proč jen jsem nekoupila to černobílé chrastítko, když jsem na něj koukala. Malé děti přeci kolem sebe potřebují kontrastní věci a my jich asi nemáme dost.
Jedna má moudrá kamarádka mi napsala, že je přeci úplně fuk, co a kdy se dítko přesně naučí dělat, pokud s tím já budu smířená. Jde o to přijmout věci takové, jaké jsou. I nemocné dítě totiž může být šťastné a naopak to zdravé může trpět jen proto, že nezapadá do tabulek.
Postupně se mi to v hlavě poskládalo. Ať už jsem udělala nebo neudělala cokoli, jsem dobrá máma. Vždy jsem se snažila dělat věci tak dobře, jak jen jsem v danou chvíli uměla. A to, že mám občas pochyby, je toho jen důkazem. Ony ty špatné mámy se tímhle totiž vůbec netrápí.
Taky mi došlo, že máme to nejdokonalejší dítě. Vybralo si nás, protože k nám prostě patří. Na dnešek se mi zdál sen. Byla jsem s maličkým v nemocnici, personál ho odnesl a vrátil se s jiným dítětem, o kterém tvrdili, že tohle je skutečně biologicky moje. Pro mě to ale bylo cizí dítko a já stůj co stůj chtěla to původní. To byla úleva, když jsem se probudila a vedle mě ležel ten náš prcek.
Žádné komentáře:
Okomentovat