Výhledy

Když jsme začali hledat vlastní bydlení, měla jsem jasnou vidinu toho, jak by mělo vypadat. Představovala jsem si starý, prostorný byt v nějakém činžáku s vysokými stropy, dřevěnými parketami a dostatečně velkým balkonem, na který by se vešlo posezení, které bych si vyfešákovala a užívala si na něm ranní kávičku. Poblíž centra města, aby bylo všude kousek, ale s výhledem do vnitrobloku, do zeleně, do klidu. Taky dostatečně prosvětlený. Žádná tmavá špeluňka. Zkrátka něco podobného, co člověk vídá na blozích o skandinávských interierech. Navíc nejlépe v původním stavu, abychom si ho opravili a zařídili podle svého. A za rozumnou cenu, to se rozumí. Bylo mi jasné, že můj sen patří spíše do kategorie nereálný, ale přesto jsem doufala, že se alespoň této představě přiblížíme.

Nakonec jsme pořídili úplně obyčejný, ani malý, ale ani nijak extra velký byt v paneláku, bez vysokých stropů, bez parket a ke všemu 15 km za městěm. Jenže… ač teď bydlíme na sídlišti, koukáme na kopce, stromy, pole, potok… Je tu až neuvěřitelný klid, posloucháme ptáky a žáby. Sluníčko nám celý byt krásně prosvětuje. Na balkon se vejde posezení a zůstane i místo na koutek s bylinkami a kytkami. Protože byl byt v původním stavu, pořídili jsme ho za poměrně příjemnou cenu, nemuseli jsme se moc zadlužit a přitom nám zůstalo dostatek peněz na rekonstrukci, díky které naše hnízdo vypadá tak, jak si představujeme (tedy postupně začíná vypadat, ne všechno je už hotovo).  Co se může zdát jako velký odklon od původního snu, se nakonec ukázalo jako poměrně velké přiblížení se mu.

Navíc máme kousek babičku - s rodinný domkem a zahradou s pergolou a bazénem, jen tak mimochodem. A ségra s neteří bude brzy jen ob barák. Hlídání pro prtě a místo pro trávení parných dní zajištěno. No neberte to.

Ale ten výhled. Ten mě fascinuje asi nejvíc. Kam se hrabe nějaký vnitroblok.

 

 

Období jahodové

Babička nás zásobuje jahodami. Dnes jsem upekla jednu rychlovku, ke které se právě tyhle sladkokyselé plody báječně hodí. Tip od Syroovky. Mňamka.

Stěhovavé neútulno

Na jednu stranu bloumám po bytě a pozoruji, co všechno by bylo třeba umýt, vydrhnout, vyprat, poopravit. Na druhou stranu jsem ale už na nějaké velké uklízení a zútulňování rezignovala. Ještě nevíme, kdy přesně bude v našem novém hnízdě vše hotovo a my se budeme moct přestěhovat, současný podnájem ale musíme opustit do konce června. Pomalu tak hromadíme prázdné krabice a v různých částech bytu se tvoří hromádky věcí, které se nám už nechce nikam schovávat, vždyť se přeci budou za chvíli balit.

Ložnici nám navíc "zdobí" oškrabaná omítka. Stavaři nově vznikajícího sousedního domu totiž podcenili izolaci, a tak když napadl sníh, objevil se nám na zdi mokrý flek. Omítka šla dolů, část nábytku se musela přesunout, spousta věcí ztratila své místo a začalo dlouhé období sušení. V tuto chvíli už by se mohlo vše vrátit do původního stavu, ale my to nějak přestali řešit. Představa, že bychom pokoj museli připravit na malování, potom uklidit, aby se v něm dalo ještě nějakou dobu přebývat, a za měsíc zase všechno balit, nás tak trochu děsí.

Aspoň že ty kytky na babiččině zahrádce kvetou a já se pak můžu doma kochat. Ty banánovky a hromádky věcí čekajících na zabalení zrovna dvakrát estetické totiž nejsou. O špinavých oknech nebo závěsech ani nemluvím...

Mezi bunkry a větrníky

Můj muž rád chodí, poznává nová místa, nové trasy, a protože pracuje na fakultě tělesné kultury, rozhodl se spojit příjemné s užitečným a vymyslel sérii pěších výletů Větrání. Tentokráte se jelo na sever, mezi bunkry a větrníky. A protože bylo krásně a já neměla žádný jiný program, vydala jsem se na cestu taky. Bylo příjemné zase jednou vypadnout z města.

Je to fičák

V úterý poprvé nastoupili zedníci. Dneska už stojí nové jádro a podlahy jsou vybrané. Měli jsme pocit, že jsme v jiném bytě. Už teď je to změna veliká.