Až to přijde, tak to přijde

Využila jsem hezkého sobotního podvečera a přemluvila muže k procházce s foťákem. Těžko říct, jak dlouho ještě budeme s mrnětem jedno tělo, a tak je nejvyšší čas udělat nějakou fotku s břichem na památku. Vždycky když se vidím… v zrcadle, na fotkách… jsem překvapená, jak velký ten pupek je. Z mého úhlu pohledu se to ani nezdá.

Zrovna včera jsem pročítala články a diskuze o tom, jak se začít těšit na porod. Většina maminek si pochvalovala, jak to ta příroda má pěkně zařízené. Poslední měsíc je hrůza a děs. Člověk je nateklý, všechno ho bolí, zadýchává se, pálí ho žáha, pořád chodí čůrat, nemůže se ohnout, nemá v čem chodit – ponožky si neobuje, šnůrky nezaváže, do mnoha bot se nevejde. To jde potom to těšení se na porod samo.

U mě v tomhle ohledu příroda nějak „zklamala“. Bezproblémový průběh těhotenství nadále trvá. Nateklé ruce a nohy sice trošku mám, ale není to nic katastrofického. Boty obuju snad všechny, ale stejně v tom teple teď nosím hlavně žabky, takže téma obouvání moc neřeším. Kdyby na to přišlo, myslím, že i ty ponožky bych si obula, ačkoli body za estetické provedení bych asi neobdržela. Pravda, snubák jsem si raději sundala a rvala bych ho zpátky horko těžko, ale myslím, že nakonec by se podařilo. Občas cítím stydkou kost, je to jako bych intenzivně cvičila roznožku, ale je to jen občas a navíc to není nic hrozného. Žádnou jinou bolest nepociťuji. Na zadýchávání si nemůžu stěžovat. Tedy alespoň „při normálním provozu“, vysokohorská turistika by mi asi dělala problém. Popravdě mě teď ale stejně neláká a na autobus svižným krokem dojdu, co víc si přát. Žáha mě sem tam (v závislosti na tom, co sním) pálí, ale opravdu jen občas, navíc vím, jak ji zkrotit. Zatím vždy zaručeně zabral zelený ječmen a chlorella. A když nesním kus čokolády nebo flák grilovaného masa, tak se s ní vlastně ani nemusím trápit. Toaletu navštěvuji častěji, to je fakt, ale třeba minulý týden jsem zvládla devadesátiminutové promítání v kině, aniž bych musela prchat. V noci vstávám tak jednou, maximálně dvakrát. Postel v novém bytě ještě nemáme, tvrdošíjně jsem trvala na tom, že důležitější jsou dveře, potom až postel, takže spíme na zemi na matraci. Abych byla upřímná, občas si při tom vstávání připadám jako vorvaň, z toho ale vystřelím jako laňka, až jsem sama překvapena.

Zkrátka ačkoli se může zdát, že vypadám jako velryba, já se tak většinu času necítím. Těšit se na porod je potom trochu složitější. Zatím si říkám, ještě ne….  V pondělí přijde truhlář a odpoledne jdeme s mužem na předporodní kurz, v úterý přijdou napojit umyvadlo a přivrtat světla, ve středu je muž pryč a nemohl by mě doprovodit na sál… Jak tak ale koukám na ty fotky, asi je čas hodit se do klidu a nechat věci plynout. Neříkat si, že ještě ne, ale smířit se s tím, že to může přijít každou chvíli. A až to přijde, tak to prostě přijde.

Vlaštovky

Už delší dobu mě fascinují vlaštovky. Nevím čím to, nějak mě uklidňují. Vždycky si vzpomenu na Traband, Vlaštovky byla jedna z prvních písniček, které jsem od nich slyšela. Chvíli jsem přemýšlela i o tetování - tři vlaštovky na zápěstí. Zatím na něj nedošlo. Těžko říct, jestli někdy ano. Mám je aspoň na oblečení.

Borůvkový suvenýr

Každý rok začátkem července vyráží naši na týden na chalupu. Poslední dva roky jsem byla v pracovním nasazení, takže jsem se za nimi stavila vždy jen na pár dní. Letos mi v daném týdnu shodou okolností začala mateřská dovolená, a tak jsem si s nimi mohla pobyt v divočině užít celý. Těšila jsem se na to, že vypnu, budu relaxovat, číst, koupat se, procházet se lesem. Vyplnilo se všechno.

I když toho koupání mohlo být víc. Některé dny se mi, přiznám se, do nepříliš teplé vody nechtělo. A taky mi chyběly delší procházky. Muž se rozhodl užít si poslední neotcovské chvíle a vydal se po své vlastní ose, neměla jsem tak vhodného parťáka na výletování po okolí a sama jsem si už netroufala. Aspoň krátší vycházky po lese jsme podnikli a domů donesli nějaké borůvky. Část jsme snědli jen tak, z části byli muffiny, které si vyprosila neteř. Naivně jsem doufala, že najdeme i nějaké houby. Nepodařilo se. Potkali jsme všeho všudy šest malých babek. Za to teď, jak jsem stihla postřehnout ve světě sociálních sítí, konečně rostou. Snad se ještě do nějakého lesa poblíž podíváme a houbařské skóre vylepšíme.

Fotku z celého pobytu nemám ani jednu. Budu se muset zase zkamarádit s foťákem. Zvykla jsem si na to, že ho s sebou vždy bere muž. Já ho ze svého seznamu věcí na cestu vyškrtla. Tak aspoň zbytek muffinů, které jsme po návratu domů upekli, vám ukážu.

120 g másla, 1 hrnek moučkového cukru, 2 vejce, 2 hrnky hladké mouky, 1 prášek do pečiva, 1/2 lžičky soli, 1/2 hrnku mléka, 1 vanilkový cukr, 2 hrnky borůvek

Předehřejeme troubu na 180 °C. V míse vyšleháme cukr a máslo. Postupně přidáme obě vejce a opět vyšleháme. Stranou smícháme mouku, prášek do pečiva a sůl. Přidáme do mísy s ušlehaným máslem, cukrem a vejci, přilejeme mléko a přidáme vanilkový cukr. Lehce vmícháme borůvky (aby nebyly tolik křehké a nevytekla z nich všechna šťáva, dáme je předem na chvíli do mrazáku). Po lžičkách vkládáme do košíčků. Vrch muffinů posypeme troškou moučkového cukru. Pečeme cca 20 min.

Výhledy

Když jsme začali hledat vlastní bydlení, měla jsem jasnou vidinu toho, jak by mělo vypadat. Představovala jsem si starý, prostorný byt v nějakém činžáku s vysokými stropy, dřevěnými parketami a dostatečně velkým balkonem, na který by se vešlo posezení, které bych si vyfešákovala a užívala si na něm ranní kávičku. Poblíž centra města, aby bylo všude kousek, ale s výhledem do vnitrobloku, do zeleně, do klidu. Taky dostatečně prosvětlený. Žádná tmavá špeluňka. Zkrátka něco podobného, co člověk vídá na blozích o skandinávských interierech. Navíc nejlépe v původním stavu, abychom si ho opravili a zařídili podle svého. A za rozumnou cenu, to se rozumí. Bylo mi jasné, že můj sen patří spíše do kategorie nereálný, ale přesto jsem doufala, že se alespoň této představě přiblížíme.

Nakonec jsme pořídili úplně obyčejný, ani malý, ale ani nijak extra velký byt v paneláku, bez vysokých stropů, bez parket a ke všemu 15 km za městěm. Jenže… ač teď bydlíme na sídlišti, koukáme na kopce, stromy, pole, potok… Je tu až neuvěřitelný klid, posloucháme ptáky a žáby. Sluníčko nám celý byt krásně prosvětuje. Na balkon se vejde posezení a zůstane i místo na koutek s bylinkami a kytkami. Protože byl byt v původním stavu, pořídili jsme ho za poměrně příjemnou cenu, nemuseli jsme se moc zadlužit a přitom nám zůstalo dostatek peněz na rekonstrukci, díky které naše hnízdo vypadá tak, jak si představujeme (tedy postupně začíná vypadat, ne všechno je už hotovo).  Co se může zdát jako velký odklon od původního snu, se nakonec ukázalo jako poměrně velké přiblížení se mu.

Navíc máme kousek babičku - s rodinný domkem a zahradou s pergolou a bazénem, jen tak mimochodem. A ségra s neteří bude brzy jen ob barák. Hlídání pro prtě a místo pro trávení parných dní zajištěno. No neberte to.

Ale ten výhled. Ten mě fascinuje asi nejvíc. Kam se hrabe nějaký vnitroblok.

 

 

Období jahodové

Babička nás zásobuje jahodami. Dnes jsem upekla jednu rychlovku, ke které se právě tyhle sladkokyselé plody báječně hodí. Tip od Syroovky. Mňamka.