Zahradničím na balkoně

Mým snem je zahrada se vzrostlými stromy a keři, rozkvetlá od jara do podzimu, s vyvýšenými záhony a zákoutím s malinami, s dřevěnou lavičkou a kovaným ohništěm. Místo anglického trávníku voňavá louka. Místo sytě modrého bazénu zarostlé koupací jezírko. Česká televize nedávno vysílala osmidílnou sérii Ferdinandovy zahrady. Koukala jsem na pořad s otevřenou pusou. To je přesně ten přístup, který mě baví. Přírodní zahrady, které vypadají, jako by se jich lidská ruka snad ani nedotkla. Jako by jen oplotili kousek krásné krajiny a nechali ji žít svým vlastním životem.

My zahradu nemáme, v nejbližší době ani mít nebudeme, a tak se musím spokojit s balkonem. V pronajatém bytě, ve kterém jsme žili do loňského června, jsme měli k dispozici jen společný balkon v mezipatře. Ty 5x2 metry na čerstvém vzduchu, které nám teď patří, si tak náležitě užívám. Člověk by nevěřil, co všechno se dá do tak malého prostoru vměstnat. Nejdřív jsme tam vystěhovali našeho teď už venkovního mazlíka s ušima. Pořídili jsme dvě židle a k nim stolek. Nevěřila bych, jak ten nábytek prostor zabydlí. Zasadila jsem kvetoucí kytky, bylinky, rukolu, chilly papričky, rajče, lesní jahody, borůvky (jsem zvědavá, jestli se na tom keříku nějaká fialová kulička fakt objeví) a melounky (netuším, co od toho čekat).

Obzvlášť nad kytkami jsem dlouho přemýšlela. Nechtěla jsem muškáty. Možná proto, že jsou na každém druhém okně a já chtěla něco méně obvyklého. Nakonec mě ale moje kamarádka a velká milovnice květin (tímto Tě zdravím, Leni) přesvědčila, že právě muškáty jsou pro mě nejvhodnější. Nenáročné a vděčné. Jsem za to ráda. Nechápu, proč jsem se jim bránila.